Měl to být večer ve stylu panického strachu z pavouků. Byl to ale večer, který nejednou vyloudil úsměv na tváři. Chvílemi pobavený, chvílemi soucitný. Dobře, možná jsem od toho čekal moc, možná jsem se neuměl vcítit do atmosféry sedmdesátých let. Řeč je o plzeňském koncertě Alice Coopera.
Vlastně Cooper nic špatně neudělal. Odehrál s nasazením, výborně zazpíval a předvedl svou klasickou show. No právě. Klasickou show. Šibenice, gilotiny, meče a hadrové figuriny v sedmdesátých letech šokovali. Dneska je ale jiná doba. Nešokují hektolitry krve, které denně tečou v televizi, nešokují otřesné záběry dětské pornografie a nešokuje ani Marilyn Manson orálně uspokojující svého kytaristu. Nemůže tedy šokovat ani Alice Cooper. Pokud si odmyslíte, že jste přišli na hororovou show (kterou mimochodem na každé pouti zahlédnete propracovanější), tak to byl vcelku dobrý koncert.
V osm večer nastoupili Interitus, což byl přesně ten čas, kdy bylo záhodno zamířit do předsálí na pivo. Interitus nemám rád a jejich obsazení do role předskokana Coopera bylo podle mě nešťastným řešením. Soudě podle ohlasů ze sálu, ne každý měl názor stejný jako já. Ten můj se ale nezmění. I když musím uznat, že instrumentálně se kapela zlepšila. Hudebně a textově však nikoliv.
Alice Cooper nastoupil za zvuků strašidelného intra kolem deváté hodiny a hned na začátek vypálil těžký kalibr v podobě skoro čtyřicet let starého hitu "School´s Out". Zafungoval výborně. Stejně jako "Department Of Youth" a "I´m Eighteen". Poté následoval už výlet do současnosti, kdy Cooper vypálil industriálně rockovou "Wicked Young Man". S příchodem téhle skladby se už začalo strašit.
Došlo na všechny propriety, které jsem zmínil výše a které mě skutečně nenadchly. Stejně tak jako skladby, na které došlo v polovině koncertu. Vesměs se jednalo o návrat do sedmdesátých let, čemuž Vincet Furnier alias Mr. Cooper přizpůsobil i svůj playlist. Nudit se začala i plzeňská ČEZ Aréna. Na nohy ji ale zpátky postavil megahit "Poison". Bohužel se jednalo o jedinou ukázku z Coopera popmetalového období ohraničeném alby "Constrictor" (1986) a "Hey Stoopid" (1991). Nedošlo na "Feed My Frankenstein", "Hey Stoopid", "House Of Fire" nebo "He´s Back". Na věci, na které asi Plzeň čekala nejvíce.
Zhruba tři tisícovky fanoušků si zapařily ještě na konci akce, kdy Cooper vypálil nevynechatelnou "No More Mr. Nice Guy", "Under
My Wheels" a ještě jednou "School´s Out", která byla finálním kouskem, po kterém už se rozsvítili světla. Starší návštěvníci hodnotili koncert s nadšením. Viděli Coopera na vlastní oči a zahrál skladby jejich mládí. Dnešní třicátníci nezkousli fakt, že skladby svého mládí neslyšeli. A dospívající generace? Ta nepřišla.
Koncert byl nadprůměrný. K lepší výsledné známce, pokud by se nějaká udělovala, by rozhodně připěl fakt, že Cooper je i na prahu důchodu vitální jako zamlada. Horší už to bylo s tím nevýrazným repertoárem.
|
