Neexistuje něco jako objektivní hudební recenze. Už z podstaty nemůže, neboť muzika je o emocích a tím pádem ji nelze cítit jinak, než subjektivně. V tomto kontextu bude paradoxně nejobjektivnější recenze ta, kterou napíše autor, jehož popisované album, potažmo kapela nechává zcela chladným a je mu tzv. u prdele. Takové hodnocení bude ale jen suché konstatování holých faktů a jeho výpověď může mít maximálně statistický přínos. Nejčastěji tak píšou kritiky (celkem logicky) lidé, kteří jsou do hodnoceného výtvoru nějakým způsobem zainteresovaní, metalový redaktor např. těžko zrecenzuje nejnovější placku Káji Gotta nebo Sámera Issy (ačkoliv v tomto případě by byla pravděpodobná zaujatost spíše ku prospěchu věci). Jakmile ale máme na některé interprety ucelenější názor, nejsme už dostatečně objektivní, i když vám samozřejmě každý recenzent bude tvrdit pravý opak. A každý názor je součtem tisíců různých zážitků a pocitů, které jsou tvořeny něčím tak individuálním, jako je průběh života každého z nás. Nemá proto cenu neustále nesouhlasit s tím a tím článkem, s tou a tou recenzí, protože tím vyjadřujeme pouze SVÉ postoje ovlivněné NAŠÍM životem, se kterým autor kritizované recenze samozřejmě nemá pranic společného. Jestliže se pak někdo sníží dokonce k invektivům, dokazuje tím jenom, že psychologický součet jeho dosavadních životních zkušeností vykazuje těžké příznaky méněcennosti a nedostatek duševní pohody. Buďme proto k názorům ostatních velkorysí a ty své říkejme v klidu, bez nároku na absolutní pravdu. A hlavně: neberme si nic osobně! :-)

Pagan 11.2.2010