Když mrknete jedním okem na diskografii slovenských Janesession, napadne vás, že půjde o řádně ostřílenou bandu. Když mrknete i okem druhým, možná zaváháte, neb vám docvakne, že v záplavě titulů je jejich loňské album „III: Nothin´ But Trouble“ teprve třetím (jak ostatně již název napovídá) „dlouhohrajícím“ nosičem. No a když napnete oba slechy (a ostrý hlas divoženky Jane vám je neuřízne), zase se vrátíte k bodu jedna. Mimochodem, na nenápadné zdůraznění uvozovek u výrazu dlouhohrající doplním, že letošní deskou Janessesion sáhli na svůj rekordně dlouhý čas a o dvě minuty přetáhli půlhodinu. Faktem je, že je pro kapelu jistě příznivější slyšet stesky na to, že je album zbytečně krátké, když je řečeno vše podstatné, než čelit kritice za převatování desky zbytečným balastem.
Lhal bych, kdybych napsal, že na nedávno vydaném splitku s Dark Angels poodkryli Janesession karty. Ti, kteří kariéru téhle kapely už nějaký čas sledují, dobře vědí, že listy, se kterými Janesession suverénně hrají svou hru, jsou už dávno rozdané. Syrový, ostrý hardrock, s občasným skokem k přímočarému metalu, podtržený zdivočelým vokálem frontwomanky Jane. Ovšem oproti předchozím nahrávkám, se kterými jsem měl dosud tu čest (a se kterými jsou se nijak důvěrně skamarádit nedokázal), na mě Janesession zabírají díky dvěma nejdůležitějším momentům. Jednak Jane (ač ze své průraznosti neztratila ani špetku) už tak dominantně muzice a klukům nevládne (vezměte třeba atmosférickou „I Believe That“ kde se Jane zdánlivě drží v pozadí, aby instrumentální hrátky občas jen přiživila přitažlivou zuřivostí) a jejich instrumentální čarování (obzvlášť pak „Two Girls In A Ladiesroom“) tak dostává víc prostoru – a nebo jen poutá víc pozornosti. Druhým největším kladem je potom fakt, že (všechno souvisí se vším) právě díky bodu jedna stoupají na úkor přímočarosti na povrch emoce a atmosféra nahrávky.
Pokud jsem považoval na splitku představené skladby jako hranice na jedné straně divokosti („Fuck You (Angry Child)“) a přemýšlivosti na straně druhé („One Man Show“), Janesession je posunují zase o kousek dál. Divočina s přiléhavým názvem „Most Loudest Girl“, kde hlas Jane je vpravdě zabijácká záležitost a sílu agresivního kvapíku ještě přiživí nervní kytarové sólo, bude lahůdkou pro příznivce nekompromisních útoků, milovníci klidnějších vln se nasytí zejména u propracované pohodovky „Female Thunder“ či u atmosférické „Two Girls In A Ladiesroom“. Je obtížné vybrat reprezentativní vzorek, neb každá ze skladeb žije svým vlastním životem. I přes to drží deska spolehlivě pohromadě. Alespoň tedy hudebně, zvukově občas narazíte na rozháranou zvukovou hladinu jednotlivých písní, což je však asi jediná bolest alba.
Nic než trable? No páni, pokud by nás v životě nečekaly jiné trable (ale jo, při prvním ochutnávání mi „III: Nothin´ But Trouble“ do uší zrovna lehko nelezlo), než ty, které prožívají (a nabízejí) Janesession, tak jsou psychologové druhem ohroženým bezprostředním vyhynutím následkem hladomoru… povedené dílo! Ale vážně mohlo být ještě o kousek delší ;-).
|
