Štvrtý raz privítala Josefovská pevnosť jeden z najlepších európskych sviatkov tvrdej hudby. Z roka na rok kvalitnejšie obsadený Brutal Assault písal pred pár dňami už svoj pätnásty ročník a line-up aj tento rok sľuboval mnohonásobné potešenie pre ucho aj oko. Potvrdil sa aj fakt, že táto akcia sa stala medzinárodne obľúbenou udalosťou (videli sme aj austrálske a mexické vlajky) a pre tých, ktorí tu zavítali prvý raz bolo určite príjemné zistiť, že si teoreticky môžu vychutnať každú jednu kapelu (čo ale nie je možné fyzicky) a nič im neujde. Areál sa zaplnil už v stredu a hľadať miesto pre stan bol vcelku kumšt. Odzrkadlilo sa to aj na otravných frontách na náramky – aj vďaka nim sme boli nútení stredajší warm-up zložený výhradne z plodov českých luhov a hájov oželieť, čo mohlo najviac mrzieť v prípade metalovej chiméry Abstract Essence a Prvního Hoře. Ak táto tendencia stúpajúceho počtu návštevníkov bude pokračovať, budem zvedavý, ako sa to bude riešiť o také dva roky (už teraz bol v pevnosti nátresk).
Ráno jsem neměl mnoho času, ale přeci jen jsem se chtěl podívat alespoň na jednu kapelu, než budu muset odejít do města a tak jsem dorazil akorát na rozehrávající se AFGRUND. S těmito švédskými maniaky jsem přišel do styku prvně a velice příjemně mě překvapili. Jejich grind/deathové postupy byly svěží, neokoukané a v kombinaci s živelnou formou všech tří muzikantů se postarali o výbornou podívanou všem přítomným. Finští ROTTEN SOUND mě za odloženými BONDED BY BLOOD nenechali truchlit dlouho. Jak to tak vypadalo, patnáctý ročník pro mě měl být ročníkem grindových objevů. Nabuzený jejich rychlou smrští, chystal jsem se zklidnit u pódia, kde měli hrát TRAIL OF TEARS. Zde si konečně přišli na své i milovníci všeho melodického, odpůrci všeho chaotického. Na odiv byla dány především skladby z posledních dvou alb, na kterých skupina jemně koketuje i s black metalem. "Existentia" a loňské "Bloodstained Endurance". V dobré polovině jsem se však vzdálil, abych stihl první kapelu, na kterou jsem se již dopředu doopravdy těšil. Na scéně patřící Metalshopu se připravovali thrasheři SUICIDAL ANGELS. Zahráli set složený především z posledního alba "Sanctify the Darkness" a seznámili nás i se songem z připravovaného alba. Ten až do konce zůstal zřejmě nejrychlejším kusem a sám jsem i díky tomu na jejich novinku velice zvědavý. THE BLACK DAHLIA MURDER dali podnět k dosud největšímu kotli. Není se čemu divit. Jejich metalcorová agrese s celkem promyšlenou kompozicí musela nakopnout každého, třebaže death a metal cory doposud pohrdal. I tak měli ale poměrně řidší publikum, než by si bývali zasloužili. Hodně lidí již nedočkavě čekalo na legendární OBITUARY. Nechci se fanoušků této grupy nijak dotknout, jako klasiky je plně respektuji, nicméně pro mě je tato banda jedna velká jednotvárná nuda. To se mi bohužel potvrdilo i naživo, kde jsem ani přes dobrý zvuk nevydržel až do konce. Však očekávání skalních fanoušků podle ohlasů naplnili do sytosti. Po nich následující ENSIFERUM celkově odlehčili atmosféru. Ze všech stran byly slyšet plky o hudbě pro dětičky a o moderní folkové vlně, se kterou nechce mít nikdo nic společného. Něco na tom všem bude, ale řekl bych, že zrovna tato kapela je v tom tak trochu nevinně a je bezdůvodně házena do jednoho pytle s valnou částí folkmetalových "novátorů". Přispěla k dobré náladě, člověku bylo hned pěkně do skoku. K celkové atmosféře přispěl i dobrý zvuk, který nebyl na Jägermeister stage zrovna samozřejmostí. Celkově se mi zdálo, že pódium patřící Metalshopu mělo kolikrát mnohem lepší ozvučení.
Nenápadný favorit
CHILDREN OF BODOM, vzhledem k tomu, že jsem od nich žádný okouzlující výkon nečekal, nezklamali. Nejen že jim chyběla energie, ale zároveň jejich vystoupení provázelo hodně problémů se zvukem. Klávesák se neslyšel a jeho hra i navenek zanikala v kytarách a bicích. Daleko víc jsem se těšil na extrémní klasiky GORGOROTH, kde jsem zažil obrovské zklamání. Jestli měli COB špatný zvuk, tak norští neznabozi jej měli přímo příšerný. Všechno přehlušovala basa a kopáky. Songy se slévaly v jeden celek a bylo velkou obtíží i pro největší fanoušky určit, co že to zrovna hrají.
Na DESPISED ICON jsem se těšil jakožto na jeden z očekávaných vrcholů celé akce. Jak já deathcore nemám mnoho v lásce, DI díky jejich hudbě plně uznávám a tím víc mě zarazilo, když dobré tři měsíce před BA ohlásili rozpad kapely. Naštěstí všechna vystoupení nechali bez odvolání a tak jsem si je mohl alespoň poprvé a naposled v to páteční ráno užít. Nevím jaké mají důvody ke konci, ale na pódiu z nich vyzařovala přímo živelná energie. Bylo vidět že je to baví, že do hudby dávají všechno. Tak sakra kluci, proč? Třeba si to po zaslouženém bouřlivém ohlasu josefovského publika ještě rozmyslí. :) Po jejich setu jsem byl již značně zdrchaný a na GWAR jsem se šel podívat jen z čiré zvědavosti. První písnička, jedno velké divadlo (však u nich je to záměr, tak se to dá ještě pochopit) v předních řadách díky stříkajícím proudům "krve" nezůstala jediná nitka suchá. Stačilo, víc jsem vidět nemusel.
|
Dnes je 2.5.2025, svátek má Zikmund
|
| Brutal Assault XV, 12.-14.8.2010, vojenská pevnost Josefov, Jaroměř - štvrtok |
|
| Martin |
 |
Středeční večer měl původně nabídnout komornější pohled na festival, kdy se v nevelkém klubu Bastion měli předvést slovutní Fear Factory a na malé scéně v josefovské pevnosti několik nadějně rostoucích jmen současné scény. Včasně příchozích bylo mnoho, fronty se tvořily po celý večer. Dokonce i v hloučku cca padesáti lidí jsme si na akreditace počkali pěkné dvě hodiny. Stejný časový posun však – pro nás naštěstí – postihl i program.
Ten se ale oproti původnímu plánu velmi lišil. Hořký dojem zůstal z nijak neoznámeného zrušení klubového koncertu industriálně-metalových velikánů, kteří se dle neoficiálních informací zasekli v hotelovém baru v Praze, a nepřítomnosti všech ostatních zahraničních kapel, které měly ten den vystoupit. Nedá se věřit, že by se organizátoři dozvěděli o všech absencích až na začátku akce. Na webu přitom stále hrdě visela (a stále visí) lákadla na středeční warm-up party, což na dojmu z férového jednání nepřidalo. Zklamaných návštěvníků bylo nepočítaně, a patnáctý ročník tak začal velmi rozpačitě. Na mobilním pódiu, které svým ne úplně šťastným umístěním donutilo diváky stát v koridoru pro zásobovací dodávky dister, spustili okolo sedmé večerní první živé tóny festivalu českolipští Unaffected Evolution. Stejně jako většina návštěvníků jsem se spíše věnoval kalibraci chuťových buněk na festivalovou pivní vodu, nicméně mé pozornosti neunikl šikovný vokalista, svým výkonem pozvedávající jinak v silné konkurenci zapomenutelný projev kapely. To následující Mindwork už byli pádným argumentem, proč se vydat na nultý festivalový den. Jejich precizní hru a výborně propracované skladby jsme mohli obdivovat už v roce 2008, tenkrát na hlavním pódiu. Letos se přesunutí na menší stage velmi negativně podepsalo na zvuku, kterému celou dobu suverénně dominovaly dunící kopáky. Pod tíhou tohoto bucharu se krčily ostatní nástroje, tak důležité v tvorbě skupiny. Z melodií tedy příliš nezbylo, což je u Mindwork zásadní problém. Nepříliš povedené vystoupení korunovala prasklá struna na Davidově kytaře. Čekal bych, že si na akci takové velikosti vezme náhradní nástroj, bohužel však byl nucen skrčit se za svůj halfstack a v časové tísni nervózně natáhnout novou. Čas se v tu chvíli skutečně vlekl, naštěstí se po chvíli prostojů a jedné humorné vložce rozhodl zbytek pokračovat improvizovaně s alespoň jednou kytarou. Abstract Essence plynule navázali na zvukovou mizérii, když jejich tvorbu také reprezentoval jen kopák a vokál. Ondrášovo hrdlo je však velmi kreativní a výrazné a jen díky němu se dal ten nečitelný lomoz překousnout. Naštěstí se časem trochu probral zvukař a když nic jiného, přidal alespoň kytaru. Ve výsledku jsme však přes ztížené poslechové podmínky viděli výborné výkony, což se projevilo i v reakci publika, které si vytleskalo první přídavek Brutal Assaultu. Dramaturgie festivalu si pro nás připravila první ne zrovna typicky „brutalovskou“ kapelu, jíž byli experimentátoři První Hoře. S kamarádem jsme se shodli, že tak nějak by mohl znít progresivní punk, po kterém tak dlouho toužíme. Skromná, přitom plně dostačující instrumentace, živelný přednes ve spojení s kabaretní image a nejlepším zvukem večera vedly k překvapivě dobrému přijetí, které nejspíš nečekala ani sama kapela. Ortodoxní metalisti sice pohoršeně plili na zem a dožadovali se své porce TRVE CVLT řezničiny, ale otevřeným lidem nezbylo než uznale zatleskat. První Hoře si to rozhodně zasloužili. Jestliže v předchozích minutách zvukařův pult vykřesal stravitelný mix a zableskla se naděje rozumného poslechu, na závěrečné Godless Truth dolehla tučná temnota. Po celou dobu jejich hraní vypadávala pravá polovina PA, pak se nejspíš podařilo odpálit i výškové reproduktory. Celá produkce tak byla jeden velký huhel, přikrytá dekou na dobrou noc. Že to ani na pódiu nebyla sláva, prozrazovaly neustálé Zdenovy prosby o zesílení zpěvu do odposlechu. Přes těžké podmínky a chybějícího baskytaristu, který se v ty dny měl dočkat potomka, se olomoučtí nechtěli vzdát a bojovali o co nejlepší vyznění. Svůj comebackový koncert v Pardubicích, kde se předvedli jako extraligové seskupení, ale neměli šanci vyrovnat. Diváci tak vydrželi až do konce spíše ze solidarity, potlesk také zněl spíše z povinnosti ocenit snahu hráčů. Vzhledem k tomu, že letos měl Brutal Assault velkolepě slavit svých 15 let existence, bylo středeční zahájení až tristní. Zklamání bylo veliké, spousta lidí vážila cestu jen kvůli nakonec nehrajícím skupinám. Místo toho dostali fronty a špatný zvuk na malém pódiu u projíždějících aut. U nás proto padlo moudré rozhodnutí promazat paměť rumem, ať si nekazíme příští dojmy. ČTVRTEK The Black Dahlia Murder se jako vždy prezentovali perfektně energickým setem. Tato kapela snad ani neumí ubrat plyn, obzvláště bubeník Shannon Lucas je neskutečně výkonným motorem. Jiskření se hravě přenášelo i do publika, kde se to jen hemžilo tanečníky, což během chvilky vykouzlilo spokojené úsměvy na tvářích všech členů kapely, obzvláště vokálního hrubiána Trevora Strnada. Jediná škoda byla, že zvuk opět ovládly kopáky a zpěv. Ze všech nejutopenější byla sólová kytara Ryana Knighta, takže jeho rychlé pidlikavé výpady příliš nevynikly. Snad někdy příště. Časový skok o nějaké to desetiletí zpět obstarali veteráni Obituary, posílení o ekvilibristu Ralpha Santollu (ex Death, Deicide ad.). Sice se v průběhu hraní objevilo několik hlušších míst, kdy zpěvák John Tardy opouštěl pódium, ale na druhou stranu to vynahradil v momentě, kdy se připojil ke svému bratrovi za bicí soupravou a jal se společně s ním vytloukávat rytmus. Floridští otcové se nám představili jako zasloužilci žánru a po rychlopalbě TBDM působili až odpočinkově. Gojira byla velmi očekávanou položkou na soupisce kapel. Svou pozici i díky dobrému zvuku jednoznačně potvrdili, při „Flying Whales“ se na ně vytvořila (resp. si ji J. Duplantier vynutil) i pěkná wall of death. Perfektně zahrané a odprezentované, v jedné skladbě byli natolik aktivní, že se rozběhali po pódiu jako opilí námořníci na bouřkou zmítaném korábu. Přitom vše přesně sedělo, jediná nota nebyla křivá. Pánové mají nahráno a je to velmi zřetelné, letos byli určitě jedněmi z nejlepších. Místo původně plánovaných Lock Up si aparáty nažhavila brazilská legenda Sepultura. Mnoho lidí ji bralo spíš do počtu, spousta z nich doposud není schopná akceptovat decavalerizaci skupiny a uznat Derricka Greena jako právoplatného člena seskupení, natožpak nejnověji příchozího, bubeníka Jeana Dolabellu. Jaké asi museli zažít překvapení, když od prvních tónů začala Sepultura decimovat vše živé. Na jinak poslechově slabé Jägermeister stage se jim podařilo dosáhnout nejlepšího možného zvuku, který tlačil tak, až drtil kosti. Neskutečný zápal a energii dav několikanásobně vracel. Vlasem se třepalo ještě daleko za zvukařem, v předních řadách to vřelo na maximum. Fantastické vystoupení, jedno z nejlepších na celém festivalu! Fear Factory se tak dostali do těžké situace. Nikým neomluvená a neohlášená absence na warm-up party, status jednoho z headlinerů celé akce a dav naprosto smetený brazilským uragánem, to nebyla úplně nejvýhodnější startovní pozice. Příliš jim nepřálo ani nazvučení, které vyznělo dost zahuhlaně, zpěv se někdy až ztrácel v dálce. Burton C. Bell měl evidentně i nějaké zdravotní problémy, mezi skladbami mu slyšitelně přeskakoval hlas. Co ale udrželo snad největší dav u pódia, byla nelidská hra Gena Hoglana. Sice postavou připomínal Jabbu ze Star Wars, ale končetiny měl svižné až hanba. Do blan klepal přesně jako stroj, přitom nemá zrovna nejjednodušší party. Jeho členství musí být požehnáním pro každou kapelu. Despised Icon se loučili s existencí, dle undergroundového bulvárku se už nebyli schopni snášet a stejně jako Isis jezdili na koncerty rozděleni do několika tourbusů. Samotný set se jim vcelku povedl, i když záplava breakdownů byla ke konci už dost ubíjející. Mnoho bojovníků to však inspirovalo rozdávat vzdušné rány, takže účel byl zjevně splněn. Poslední Gwar byli o jediném – rozstříkat do lidí co nejvíce umělých tělních tekutin. To se jim velmi dařilo, věci neznalí diváci odcházeli řádně promočeni, ostatní se prozíravě schovali do svých pláštěnek. Obzvláště „krev“ dělala zajímavé mapy na kůži, takže jsme další den mohli potkávat spoustu lidí, kteří vypadali na těžké případy psoriázy. Zápletky divadélka byly vždy stejné – rozřezat, utrhnout, setnout. Postupně tak ze svých údů kropili např. Hitler, nazi-papež, případně gigantický židovský brouk Satan. Škoda, že nehráli v parném odpoledni, osvěžit by svou sprchou dokázali skvěle. Ve finále byly nejvtipnější texty, které si Oderus Urungus cucal z prstu, resp. četl v okolí. Mohli jsme si tak zapět krásné verše jako „toi toi toi toi toi toi toi“, „bar bar bar“ a „doodly doodly doo“, čehož jsme se zodpovědně chopili a jali se oblažovat okolí vlastními interpretacemi. |
| Ivanez |
Článek vznikl díky vydatné spolupráci Martina a Moonroota
|
| Vydáno: 23.08.2010 Přečteno: 56711x |
K článku zatím nebyly přidány žádné komentáře.