Bláto, kam se podíváš. To si mohli pořadatelé klidně připsat pod logo. Jednodenní festival Řípfest lákal sestavou kapel (především jménem Ozzyho Osbourna samozřejmě) a také atraktivním umístěním pod horou Říp. A jak to nakonec dopadlo? Hned z kraje si mohli návštěvníci vyzkoušet, jak to asi musel mít Praotec Čech těžké, když se musel drápat do takového kopce. Většina byla ráda, když se doplazila k místu konání festivalu a na nějaké další výstupy už nebylo ani pomyšlení. Navíc se většině podařilo zabahnit si boty (v mém případě i kalhoty, což je mi záhadou) už při parkování na rozbahněné louce. To ještě nikdo netušil, co ho čeká v areálu.
Ten byl rozdělen na zlatou a stříbrnou zónu. Vzhledem k tomu, že ani do jedné nebyly vstupenky zrovna nejlevnější, většina volila zónu stříbrnou s tím, že stejně až u pódia stát nemusí. Jako by se jim za to pořadatelé chtěli pomstít, odšoupli druhou zónu, jak nejdál to šlo. Takže to nakonec dopadlo tak, že zlatá zóna byla luxusně prostorná – a většinu festivalu poloprázdná. Další věc, co se silně nepovedla, bylo umístění zvukařského stanu. Kvůli tomu, jak moc od něj byla stříbrná zóna vzdálená, se tak stalo, že když jste si ve stříbrné zóně stoupli doprostřed, stan vám zakrýval celé pódium.To je vážně trochu nešťastné řešení. No a pak to bahno. Stačilo, aby trochu zapršelo a prošlo se pár lidí a už jsme z toho měli krásnou oranici, která nenechala nikoho neposkvrněného (což mě škodolibě potěšilo, vzhledem k mým kalhotám). Za to ale samozřejmě těžko někdo může. Ale abych jenom nehanila – bylo fajn, že areál byl pěkně z kopce, takže mohl vidět každý (pokud zrovna nestál za zvukařským stanem). A navíc se návštěvníkům naskytl nádherný pohled do rozlehlé krajiny za pódiem.
Pojďme k samotné hudbě. Festival sice začínal už kolem desáté dopoledne, ale protože to byla z mého rodiště přeci jen trochu delší cesta a navíc vzhledem k výše zmíněnému výšlapu jsem tedy dorazila až ve chvíli, kdy už končila kapela Cocotte Minute. Slyšela jsem sice jenom poslední skladbu, ale s přihlédnutím k tomu, že kapela nehraje zrovna můj oblíbený žánr a také vzhledem k velmi špatnému zvuku, který se nesl do stříbrné zóny, nemám celkem co hodnotit. S následujícími Krucipüsk mám přeci jen z koncertních pódií už nějaké zkušenosti a tak jsem se na ně přesunula blíž. Kapela splnila to, co od ní všichni (včetně mě) očekávají – podařilo se jí pořádně rozhýbat zatím pořád ještě prořídlé davy. Svým projevem se hodila k jedné z hlavních hvězd večera – Korn. Charismatický Tomáš Hajíček to s lidmi umí a jeho démonický zjev a živý projev se dobře sledují. Publikum jako vždy nejvíc reagovalo na velký hit „Druide!“. Celkově příjemné vystoupení kapely, která ten den uzavírala český blok.
Poté už přišel čas na zahraniční hvězdy. První z nich byla Deborah Bonham, což alespoň pro mě nebylo jméno až tak známé. Příjmení samozřejmě napoví, že je sestrou Johna Bonhama (známého díky působení v Led Zeppelin). Deborah se svou kapelou představila velmi příjemný blues rock a doprovodila ho půvabným hlasem, na který dokázala taky pořádně zatlačit. Navíc mám i pár skladeb rovnou uvízlo v paměti – třeba příjemná kytarovka „Shit Happens“. Přidejte si milé vystupování a pár českých slovíček, které si zpěvačka poctivě předem připravila a celkový dojem byl perfektní. Mohla jsem jen litovat, že jsem tuhle paní neznala už dřív a doma to co nejrychleji napravit.
Dost jsem se těšila na seskupení, které si říká Ken Hensley & the Live Fire – samozřejmě hlavně kvůli ústřední postavě Kenovi, díky kterému tu byla velká šance, že zazní něco z tvorby Uriah Heep. Zazněl samozřejmě hit z těch největších – „Lady in Black“, který byl podpořen vydatnou pomocí publika. Mimo něj zazněla ještě jedna skladba – a to bylo vše. Tomu říkám extrémně krátká show. Na vině bylo to, že Ken s sebou tentokrát neměl své klasické Hammondky a zapůjčené klávesy se jaksi nepodařilo zprovoznit. No a v tomhle případě to bez kláves jednoduše nejde, to musel uznat každý. Kapela proto odehrála dvě písně a po tom, co se dostatečně omluvila publiku a hlavně těm nebožákům, kteří přijeli speciálně kvůli ní, se sklesle odporoučela z pódia.
Program se tak trochu posunul, takže skotská legenda Nazareth nastupovala oproti plánu trochu dřív. Aspoň se ale umoudřilo počasí a za celé odpoledne sprchlo jenom jednou. Litovala jsem ale všechny, co stáli pod pódiem, kde už se pevná půda pod nohama hledala jen opravdu těžko. Staré harcovníky Nazareth už jsem viděla na živo dvakrát (naposledy na Zimním Masters of Rock 2008) a i když už má tahle banda to nejlepší za sebou, pořád dokáže publikum potěšit hromadou svých skvělých hitů. Navíc, frontman s lišáckým pohledem Dan McCafferty je pořád ve skvělé formě a i když už nevytáhne zapeklité výšky jako za mlada, ve výsledku to vlastně nikomu nevadí. Obloha za pódiem se navíc začala barvit do kýčovitě krásného soumraku. A jak jinak, zazněla taky „Love Hurts“, bez té by to nešlo.
Mezi legendy se pořadatelům podařilo vklínit kapelu, která už jednou na turné s Ozzym byla. Korn se sice do sestavy úplně tak moc nehodili, ale to neznamená, že by nebyli naopak příjemným osvěžením, které pořádně rozehřeje zabahněné publikum před hlavní hvězdou. Na to jsou oborníci. Ústřední postavou je jednoznačně zpěvák Jonathan Davis, který se opět rozparádil, až dredy lítaly. Nechyběl ani typický působivě zdobený mikrofon a největší hity kapely. Ačkoli mě jejich styl nebere prakticky vůbec, na živo mě překvapivě dokážou velmi pobavit a rozhodně nenudí. A i když byla většina publika zaměřená na starší gardu, dali si říct i na tuhle hudbu a v kotli bylo živo.
Všichni samozřejmě čekali na hlavní hvězdu celého festivalu. Ozzy Osbourne je, jak známo, tvor nevypočitatelný a tak jsme mohli jenom hádat, jestli to zmákne a publikum dostane do kolen, nebo to prostě nedá. Jeho poslední album je fanoušky dobře přijímáno a předchozí dva koncerty, které jsem viděla, vždycky celkem ustál, takže jsem mu ten večer držela palce. Temný princ si dal trochu načas, ale nakonec se natěšené publikum dočkalo. A show byla moc dobrá. Asi nejlepší, co jsem Ozzyho viděla předvést. Zpěvák vypadal v dobré formě, slušně mu to zpívalo a dokonce i dobře vypadal. Po pódiu se pohyboval svým typickým způsobem a hecoval publikum nezaměnitelnými pohyby. Zazněly nové skladby, ale i dostatek klasiky – „Mr. Crowley“ nebo „Crazy Train“ – opět, bez toho by to prostě nešlo. Co mě potěšilo maximálně, byla nová podpora na postu kytaristy, kde Ozzy zaměstnal mladého viztuóze Guse G. (Firewind), který patří mezi mé oblíbence a navíc Ozzymu vydatně pomáhal s show. Takže by všechno bylo v pořádku, jen kdyby koncert nebyl tak krátký. Ozzy prostě poděkoval a po slabé hodince na pódiu se odporoučel. Nebyla jsem určitě jediná, koho zkrácený set trochu zklamal. Ale to, co jsme viděli, to stálo za to. Takže příště jen prosím trochu míň toho bahna. :)
|
