„Když letěl metal, byl Tommy metalista, když punkrock, byl zase pankáč a kdyby byl v kurzu hip-hop, bude hip-hopper,“ řekl kdysi na adresu svého spoluhráče z Mötley Crüe zpěvák Vince Neil. Samozřejmě tato slova můžeme přičíst na vrub ne zrovna vřelému přátelství mezi Vincem a Tommym Lee, ovšem když se nad nimi zamyslíme, zajistíme, že na nich něco je. Byl to totiž Tommy Lee, kdo v devadesátých letech (zejména po Neilově dočasném odchodu) měl v Mötley Crüe stále větší slovo a kapelu směřoval k modernějším věcem typu „Generation Swine“. Angažoval i svého přítele Scotta Humpreyho k produkci zmíněné desky, jen aby (soudě podle knihy Mötley Crüe „The Dirt“) dosáhl modernějšího zvuku. Jeho posedlost trendovými záležitostmi gradovala.
Klasický rock Mötley Crüe neměl v devadesátých letech na růžích ustláno a kapela se po Neilově návratu chtěla vrátit ke své klasičtější tváři. To se Tommymu nelíbilo. Společně s rapperem TiLem založil projekt Methods Of Mayhem, pod jehož hlavičkou vydal v roce 2000 kvalitní album plné tehdejšího nu-metalu. Pak zkusil štěstí i sólově. Jeho obě sólová alba ale nesplnila očekávání a Tommy se pokorně vrátil k Mötley Crüe. Právě v době všeobecného revivalu osmdesátých let. Dnes opět vrátil do hry Methods Of Mayhem. Překvapivě, protože nu-metal za deset let od jejich debutu zmizel ze scény a přežily jen nejsilnější kapely.
Jenže Methods Of Mayhem roku 2000 a Methods Of Mayhem roku 2010 jsou dvě zcela odlišné kapely. Zůstala jen postava hlavního protagonisty a producenta Humpreyho. Nejenže se vyměnil doprovodný ansámbl (dnes v něm působí třeba někdejší kytarista Alice Coopera a Roba Zombieho Phil X), ale především se změnil hudební výraz Methods Of Mayhem. Tytam jsou ostré nu-metalové pasáže, sekaný zpěv, Tommyho místy až psychotický řev a až electrohouseové vsuvky. Jasně, ona už taková hudba dneska neletí.
Dnešní Methods Of Mayhem se pohybují na pomezí poprocku typu Kings Of Leon nebo The Muse, kde občas probleskne hutná metalová kytara, ale brzy se všechno zase vrátí do kolejí, které by mohly přislíbit úspěch v hitparádách. Pokud byste tedy čekali věci jako „Get Naked“, „Who The Hell Cares“ nebo „Narcotic“, pusťte si radši jinou desku. Dobrá polovina skladeb (za všechny jmenujme singl „Time Bomb“ a úvodní věc „Drunk Uncle Pete“) zní s trochou fantazie jako tvrdší, alternativnější tvář Bon Jovi, minulost alespoň trochu připomenou „Fight Song“ a „Talk Me Off The Ledge“, které jsou samozřejmě nejtvrdšími záležitostmi celé desky. A u poslední trojice skladeb – „All I Wanna Do“, „Back To Before“ a „Party Instructions“ už máte pocit, že se Tommy Lee definitivně zbláznil. Slizký popíček, pochopitelně s notnou dávkou hip-hopu, který uslyšíte v kteroukoliv denní nebo noční hodinu, když si pustíte stanici MTV Dance.
Novinka Methods Of Mayhem je pro mě zklamáním. Jen se potvrdila slova Vince Neila zmíněná v úvodu této recenze. Desku bohužel nezachránila ani plejáda hvězdných hostů jako Chad Kroeger (Nickelback), James Kottak (Scorpions) nebo Will Hunt (Black Label Society). Jasně, sem tam se objeví fakt dobrá věc, ale je jich tady přece jen ještě málo na to, aby tahle deska mohla být aspoň mírně nadprůměrná. Ještě, že příští rok má vyjít novinka Crüe...
|
