Manticora je v rámci žánru opravdu jedinečným úkazem a originální kapelou, která stojí za povšimnutí. S každou deskou se mi jejich tvorba líbí víc a víc a díky jejich zlínskému vystoupení s Circle II Circle taky vím, jak dobře jim to jde v živém provedení. Když jsem tedy viděla zastávky evropského turné, mezi nimiž chyběla Česká republika, dost mě to zamrzelo. Hned na druhý pohled jsem ale zaregistrovala zastávku v Bratislavě a když jsem zjistila, že support zajistí jeden z mých nejnovějších objevů Divided Multitude, neměla jsem co řešit a zase jsem se jednou vypravila za muzikou přes hranice.
Randal club je příjemné a šikovně řešené místo a jako klub na podobné akce dle mého naprosto vyhovující (a blízko nádraží, což člověk, který musí jet ráno prvním vlakem, rozhodně vždy ocení – proto mám tak ráda Zlín). Dorazila jsem o něco dřív (kvůli domluvenému rozhovoru s pány s Divided Multitude) a poočku jsem odhadovala, kolik z lidí, co se vyskytovali v hospodě u klubu, se skutečně chystá na koncert. U podobných akcí člověk opravdu návštěvnost neodhadne. Bohužel to odpadlo podle mých nejčernějších obav. Na koncert se postupně dotrousilo úplné minumum lidí a to i přes to, že bylo vstupné za absolutně směšně nízkou částku. Ach jo.
Čekala bych, že nějaké publikum přiláká alespoň lokální support. Castaway jsem tuším prvně zaznamenala jako předkapelu Gamma Ray, ale prvně jsem je viděla až tady. Ačkoli jsem se dopředu s jejich hudbou neseznámila, z dojmů z živého vystoupení jsem přesvědčená, že kapela patří k absolutní melodické špičce na slovenské scéně. Domácí kapely na Slovensku jsou na tom ale zjevně stejně bledě, jako ty české. Nedalo se říct, že by byl sál úplně prázdný, ale ve švech tedy nepraskal. Navíc – slovenské publikum činilo tak polovinu přítomných – druhou polovinu jsem tvořila já s kamarádkou a pánové z dalších dvou kapel, které tvorba Castaway zjevně zaujala a přišli je podpořit. Tvorba zaujala na první poslech i mě. Obzvlášť mě svým příjemným hlasem s skvělým vystupováním upoutal zpěvák Mayo, který k nízké účasti vtipně poznamenal, že si připadá spíš jak na neveřejné zkoušce jen pro zvané. Přesto to kapelu neodradilo a svoje vystoupení si užila a nijak ho neodflákla – což ten večer šlechtilo i zbývající dva vystupující.
Divided Multitude ještě není v mezinárodních poměrech nijak velké jméno, ale v Norsku už si oprávněně vydobyli slušnou pověst. Jejich temný progresivní styl se k hlavní kapele toho večera skvěle hodí. Už při první kapele bylo jasné, že jejich výkony podpoří hodně slušný zvuk. To je u progresivní hudby samozřejmě nesmírně důležité. Tihle Norové mají navíc jednu výhodu. I když je jejich hudba spletitá a kompozice nejsou zrovna přímočaré a lehce čitelné, dokážou být zároveň překvapivě chytlaví a nacpat do jedné skladby třeba i tři různé refrény. Tím pádem jsou jejich písně vhodné i pro koncertování. A to kapela předevedla v plné parádě. Bohužel kvůli tomu, že ten večer vystoupila ještě třetí kapela, měli míň času a na můj vkus byl jejich set až příliš krátký, podařilo se jim během něj na mě udělat opravdu dojem. Tedy až po počátečním šoku. Ten mi přivodil zpěvák Sindre Antonsen. Samozřejmě, že jsem viděla fotky kapely, ale zjev vokalisty ála „hvězda boybandu z přední stránky časopisu“ mě trochu vyděsil. Obzvlášť v kontrastu se zbytkem kapely, který, dalo by se říct, vyznává spíše nedbalou eleganci. Sindre mi ovšem přišel trochu nepatřičný jen do chvíle, než otevřel pusu a oblažil prořídlé publikum temným a mocným hlasem – do puntíku stejným, jaký předvádí na desce. Během první skladby mi sice kombinace jeho vzhledu a hlasu přišla trochu legrační, ale pod dojmem z výkonu jsem na to brzo zapomněla. Kapela postavila svůj nedlouhý set převážně na skladbách z čersvě nové desky „Guardian Angel“ – překvapivě ale nezazněla klipovka „Something for Someone“, kterou jsem si během pár poslechů stačila obzvlášť oblíbit. Naštěstí z nového aba si můžete vybrat prakticky cokoli a máte plnohodnotný koncertní hit. Došlo i na debut, který zastoupila skladba „Streets of Bucharest“ a na druhou desku, díky titulní „Falling to Pieces“. I když kapela nemá show postavenou na přebytku pohybu, dokáže na sebe strhnout pozornost a zaujmout i příchozí, kteří ji ještě neznali (což byli, dle mého odvážného odhadu, vyjma mě všichni). Krátké, ale skvělé vystoupení, plné vysoce kvalitní hudby a mistrných muzikantských výkonů. Něco, co rozhodně stojí za vidění!
Jestli jsem ještě měla naději, že až nastoupí Manticora, vynoří se odněkud víc fanoušků, kteří se doteď někde schovávali, tak s intrem ta naděje definitivně odumřela. Byla mi líto hlavně frontmana Larse, který se vyžívá v blízkém kontaktu s publikem – tentokrát se neměl s kým kontaktovat. Kapela už věděla, do čeho jde, takže se nezalekla a statečně se do toho vrhla s plným nasazením a stejně jako kolegové předvedla strhující výkon. Bohužel jsem ještě neslyšela novinku „Safe“, takže jsem z nových skladeb zvládla identifikovat pouze klipovou „From The Pain Of Loss (I learned about the truth)“. Podle ostatních živých ukázek se ale novinky nemůžu dočkat. Víc jsem si ale samozřejmě užila skladeb, které jsem identifikovat dokázala. Dánové mají sice hodně podobný styl jako norští kolegové, ale oproti nim nejsou jejich skladby zdaleka tak lehce zapamatovatelné a obzvlášť texty aby si člověk napsal na
tahák. Proto jsem některé skladby obzvlášť pečlivě studovala a samozřejmě mě potěšilo, když některé z nich zazněly. Pánové z Manticory mají vlastně do detailu dořešené úplně všechno. Na pódiu jsou dokonale vystajlovaní – od Larsova tetování, přes kytary, zesilovače, kalhoty – všude je vidět logo kapely. A obzvlášť frontman je pak celkově nepřéhlednutelnou postavou. Svými mocnými pózami (které překvapivě nepůsobí ani trochu směsně nebo nepatřičně), majestátní postavou a zlatou záplavou vskutku severských vlasů přitahuje pozornost jak obří magnet. Když jsem ho prvně viděla na pódiu, nemohla jsem uvěřit, že ze sebe skutečně dokáže dostat stejný hlas, jaký je slyšet z desek. Zabarvení jeho vokálu je velmi netradiční a originální a já prostě nechápu, jak to dělá. I výkon zbytku kapely je pak hodný obdivu – a to už jen proto, jak jsou všichni neskutečně rychlí! Vždycky jsem měla ráda basáky, co hrají prsty a sledovat výkon Kaspera Grama je skutečně radost. Nemluvě o prsty lámajících kreacích, které předvádějí oba kytaristé. Ale hlavně! Většina kapel by se na to, při pohledu do poloprázdného sálu, když ne úplně vykašlala, tak by to minimálně odflákla. O to víc si vážím plného nasazení, které nepolevilo až do konce plnohodnotného setu. Pánové z Divided Multitude navíc práskli kolegům, že jsme si za nimi udělaly menší výlet, takže jsme od Larse jako „czech girls“ dostaly speciální poděkování mezi skladbami. No a nakonec se našlo i nějaké to pařící publikum – a co na tom, že to to byli pánové z Norska, kteří přišli kolegiálně podpořit. Celé to vyvrcholilo tak, že při závěrečné „Shadows With Tales to Tell“ se k jednomu mikrofonu seběhli celí Divided, aby pomohli s refrénem (když už to nemohl udělat „dav“ pod pódiem). Co se odehraných písní týká, nebylo ošizeno ani jedno album a tak jsme měli možnost slyšet silné věci jako „Cantos“, „Playing God“ či šikovně propojené obě části „Gypsies Dance“.
Co dodat? Některé kapely jsou prostě koncertní tutovky. Jen je škoda, že o tom moc lidí neví. Opět můžu (jak už to v takových situacích bývá vždycky) pouze konstatovat, že kdo nepřišel – prohloupil. Jen tentokrát padá hanba pro změnu na slovenské fanoušky, těm českým to odpouštím. No a jak říkal Lars: „Až přijedeme příště, musíte nám slíbit, že vezmete všechny svoje kamarády.“ Ještě jednou smekám před výkony kapel – na soukromou zvukovou zkoušku pro zvané to vskutku nebylo špatné :).
|
