Předtím, než jsem slyšel desku „Break The Silence“, bylo jméno Voices Of Extreme pro mě velkou neznámou. Jejich debut „Hypocrite“, pod který se jako producent podepsal bývalý kytarista Anthrax Dan Spitz, jsem zaregistroval jen tak, že „něco takovýho“ vyšlo. Pak jsem o kapele neslyšel. Až letos jsem je objevil na MySpace, když oznamovali vydání nové desky „Break The Silence“. Navíc zjišťuji, že v nich působí i starý známý bubeník John Macaluso (mj. ex-T.N.T.). Zvědavost se násobí ještě tím, na jaké vlivy tahle kapela odkazuje – Thin Lizzy, Alice In Chains, Tool, Slipknot, Van Halen, Mötley Crüe, Iron Maiden, System Of A Down. Zajímavá kombinace. Navíc když kapela ještě píše, že hraje hard rock se silnými vlivy AOR. Co má sakra Slipknot společného s AOR? Zvědavost je čím dál silnější.
Ticho prořízne hutný riff. Právě kytarové riffy společně s hlasem Dona Chaffina (jeden z opravdu velkých hardrockových hlasů) jsou hlavní devizou téhle desky. Úvodní věc „Damned“ je ostrý moderní hard rock, který nemá daleko k takovým Stone Sour. Druhá v pořadí „Tell Me What It Takes“ má asi z celé desky nejblíž ke zmiňovanému AOR, ovšem pokud si představujete něco jako Journey nebo Foreigner, tak na to zapomeňte. „Tell Me What It Takes“ je sice melodická tak, že by fanoušci zmíněných kapel měli určitě radost, ovšem v refrénu nepostrádá pořádnou dávku agresivity.
Brzy se začne přiostřovat. „Apocalypse“ je pořádně syrový rockmetalový kus, kde zaslechnete vlivy Skid Row z období „Slave To The Grind“. Titulní „Break The Silence“ je zase věcí, kterou by třeba dneska nahráli Thin Lizzy, poučeni vývojem hudební scény. Ale od páté „Numb“ vystrkují Voices Of Extreme svou moderní, místy až nu-metalovou tvář. V „Did It Again“ zaslechnete v rapových pasážích vlivy Limp Bizkit a v „Hollow“ Chaffin místy řve jako Corey Taylor. „Made Of Stone“ ve slokách čerpá trochu z grungeových nálad a její refrén může být řazen například k power metalu starého střihu – Metal Church, Riot nebo Armored Saint. Další „Blown Away“ má zase trochu nádech staré newyorské hardcorové školy, ovšem zase řádně výrazný refrén ze skladby dělá jakousi power rockovou záležitost. A závěrečná „Sorry“ je jen normální uvolněná, lehce grungeová věc.
Dá se říci, že Voices Of Extreme nahráli pestré rock/metalové album. Někdo by tomu řekl crossover, já tomu říkám moderní hard rock. Je jasně vidět, že pětice ostřílených muzikantů neměla posledních dvacet let zavřené oči a vstřebala všechno, co za tu dobu rocková scéna přinesla. Kapela se nebojí experimentovat, má chuť hrát a soudě podle téhle desky jí ani nechybí nápady.
|
