Nahradit dokonale Urbana Breeda je snaha předem odsouzená k nezdaru. Vzhledem k tomu, že kapelu opustil už podruhé, mají ale kluci z Bloodbound v těchto věcech jakýsi nedobrovolný tréning a napodruhé se jim už pozici vokalisty podařilo obsadit o poznání šťastněji, než tomu bylo na desce „Book of the Dead“. Ale úkol to byl nesnadný. S Urbanem totiž odešel nejen originální vokál, ale také brilantní textař a vynikající frontman. Poslední deska „Tabula Rasa“ je pro mě navíc měřítkem hudební dokonalosti, takže tu najednou byla pořádná díra, kterou bylo potřeba zalátat. Nemluvě o tom, že odešel i dlouholetý basák Johan Sohlberg, kterého na tomto postu nahradil Anders Broman.
Novým zpěvákem, který se zhostil tohoto nezáviděníhodného úkolu, je mladíček Patrik Johansson. Kapela si ho přetáhla od Dawn of Silence a já chvíli váhala, co si o téhle volbě myslet. S prvním poslechem nového alba ale všechny moje obavy opadly. Bloodbound avizovali, že se budou vracet ke stylu svého prvního alba a také to dodrželi. A pro tenhle typ muziky je Patrikův hlas jako dělaný. Jeho dravý vokální projev se mi nadmíru zamlouvá. Takže část díry se zalátat podařilo... vlastně docela velký kus, protože Patrik už dokázal i naživo, že je velmi obstojný frontman a pohybuje se na pódiu velmi suverénně. A co tedy ten zbytek?
Oproti „Tabula Rasa“ tu jsou dvě změny v tvůrčím procesu. Všechny texty tentokrát místo Urbana napsal Tomas Olsson, ale na oplátku se vzdal svého výhradního skladatelského práva. Tři skladby tak pochází z pera klávesáka Fredrika Bergha. A celé se to projevilo následovně. Máme před sebou skvělé šlapavé powermetalové album, které se víc než debutu „Nosferatu“ podobá spíš druhé desce „Book of the Dead“, akorát je o dvě třídy lepší. Hned první stadiónový hit „Moria“ vás nemůže nechat na pochybách. Bloodbound opouštějí experimentální progresi (a já tajně zamačkávám slzu) a vracejí se k silným melodickým hitům. První tři skladby mě totálně rozradostnily a vedle již zmíněné „Moria“ jsou šlapavá „Drop the Bomb“ a „The Ones We Left Behind“ tím nejlepším, co se na albu nachází. Obzvlášť poslední jmenovaná, s nádherným pomalým rozjezdem a refrénem, na který se bude při koncertech perfektně skákat.
Také bych se ráda zastavila u textů. Od filozofických jinotajů, kterými bylo „Tabula Rasa“ nacpané k prasknutí, se díky Tomasově rukopisu přesouváme k převážně bojovně laděným textům, kde převažují standartní témata jako zlo, válka, smrt... a všechno je to podané trochu prvoplánově. Jenže ejhle. Stačí se podívat trochu blíž a najednou tu máme mrazivou postapokalyptickou vizi atomové války, vyprávění o strastech vysloužilých vojáků nebo velmi osobní zpověď, která je věnována bývalým členům kapely (skrývá se pod skladbou „The Ones We Left Behind“) ... a já tak musím odvolat i svoji poslední výtku.
Hudebně by si na své mohli přijít i speedaři. Vedle jmenovaných střednětempých skladeb (a ještě nezmíněných „In for the Kill“ a „Unholy Cross“, což právě napravuji, protože za zmínku stojí) je na albu pět speedových kousků (s oním maidenovským „tyndydyn“ rytmem, který se stal po „Nosferatu“ také poznávací značkou Bloodbound – nejvýrazněji je to slyšet v „Together We Fight“). Připočtěte k tomu chytlavé refrény (do jednoho), jednu velmi povedenou baladu a fakt, že to celé zdobí Patrikův skvělý výkon a máte ve výsledku opravdovou hudební pochoutku, která se hlavně skvěle poslouchá a krásně odsýpá. A má nádherný obal.
Když se mi po tolika posleších album pořád ne a ne ohrát, jsem skoro v pokušení dát za deset. Jenže tuhle známku ode mě dostala „Tabula Rasa“ – tedy dílo, které z mého pohledu zůstane v diskografii nepřekonáno. Už jenom kvůli tomu, že se kapela vydala úplně jiným směrem. V tom vytyčeném směru ale naprosto kraluje a já můžu jistojistě prohlásit, že zalátané místo drží dokonale a „Unholy Cross“ je bez debat senzační deska.
|
