IMPELLITTERI - War Machine
Přesná recenze, tohle je nová cesta klasického...

MOGGS MOTEL - Moggs Motel
Každopádně mnohem lepší než poslední počiny UFO!

SLADE - The Amazing Kamikaze Syndrome
Album mého dětství! Netušil jsem tehdy jak Slade...

MARILYN MANSON - One Assassination Undxer God - Chapter 1
Opraveno, díky.

MARILYN MANSON - One Assassination Undxer God - Chapter 1
V priloženej ukážke nie je odkaz na Mansonov...

MOGGS MOTEL - Moggs Motel
Velmi příjemné překvapení. Strašně se mi zalíbil...

MOGGS MOTEL - Moggs Motel
Výborná záležitost.

IMPELLITTERI - War Machine
Hm, tak jsem zvědavý.

LINKIN PARK - From Zero
Rozhodně bych nebyl k LP tak přísný. Chce to dát...

IMPELLITTERI - War Machine
Rozhovor proběhl minulý týden












Fobia Zine

Metalopolis

metalový magazín ABYSS

Volumemax




NIGHTWISH - Imaginaerum

Abych řekl pravdu, nechtěl bych být na místě Tuomase Holopainena, a to ani v případě, že bych měl všechny jeho prachy. Ustát enormní tlak, který je na něj vyvíjen ze směru posluchačů, hudebních kritiků i krvelačných manažerů, to musí člověka chtě nechtě poznamenat. Ať už pak složíte cokoli, vždy to bude posuzováno s předpojatou dávkou negativního či pozitivního sentimentu. Těžko proto hádat, do jaké míry je ještě Tuomasova tvorba svobodná, on samozřejmě bude tvrdit, že zase napsal přesně to, co chtěl a zamýšlel. Pro mě je vlastně zázrak, když v takové tísnivé situaci dokáže stvořit něco, co je pořád celkem dobře poslouchatelné. A obsah nové desky takovým bez nejmenších pochyb je.

Zvuky jako z britského seriálu Psychoville nebo jakékoli surrealistické stylizace Tima Burtona (a prý také Neila Gaimana, Walta Whitmana..., tyto pány ovšem blíže neznám), keltské či jazzové prvky, a dokonce i několik minut trvající mluvené slovo, to je rychlý výběr několika „podivností“, kterým by byl v dřívější tvorbě finské legendy vstup přísně zapovězen. Jenže současný vzduch je zřejmě nasycen experimentálním smogem, který nějakým záhadným způsobem působí zejména na věhlasné metalové tvůrce (viz také METALLICA). Ovlivněn byl tedy i Tuomas (který navíc už teď hlásí, že další album NIGHTWISH bude ještě odlišnější), a výsledkem je právě deska „Imaginaerum“.

Nebudu se příliš zabývat faktem, že dle tohoto alba vznikne i film, protože podobné plány stojí v naprosté většině případů pouze na „velkookých“ představách lidí, jejichž mysl je ukotvena daleko více v přebujelém fantazírování než v přímé realitě. Realizace takové „haló“ myšlenky pak neodvratně narazí na krutou realitu čirého amatérismu a prachbídně spatlané dramaturgie (neřkuli nejednotné vize režiséra s autorem, že ano pánové Harju a Holopainene?). Stejný výsledek čekám i od tohoto, cituji: "emocionálně fantastického-dobrodružství", a proto mu dopředu nevěnuji žádnou pozornost. Stane-li se nějaký zázrak a dílo se podaří, dopíšu pod tuto recenzi hlubokou omluvu. Nicméně, filmové prvky zastoupené v aktuální hudební náplni samozřejmě reflektovat musím. Jdeme tedy na to…

Začíná se finsky zpívaným (a nijak zajímavým) intrem, po kterém přijde k tónům rovnou nejhitovější skladba desky. Singl a klip „Storytime“ nese hutný kytarový riff (stran metalu ostatně jiné než hutné - avšak také dosti schématické riffy - neuslyšíme) a velmi zpěvný refrén, který sice jakoby neměl konec, přesto jde o jeden z nejpřístupnějších momentů alba, což v tomto případě bohužel znamená, že jeho repetitivní potenciál není dvakrát trvanlivý. Musím se přiznat, že dnes už tento song přeskakuji, neboť se mi zkrátka velmi brzy oposlouchal.

Další písně už sice koření rozmanitější tvůrčí struktury, přesto se ani u nich nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, že mi po několika posleších (třebaže jich bude o mnoho víc než u "Storytime") nebudou mít co nabídnout a budu si je tak dávat pouze v případě nutkavé potřeby po epickém a chvílemi značně netradičním symfo/power metalu. Jenže o tom tohle album asi je. Jeho (Tuomasem dopředu avizovaná) netradičnost nemá plnit rychlou spotřební funkci, nýbrž funkci požitkářsky ojedinělou. Takovou, na kterou musíte být naladěni. Z tohoto hlediska funguje perfektně, i když není pochyb o tom, že k navození vnitřní rezonance přímo spasitelsky pomáhá fakt, že to všechno hrajou NIGHTWISH. U jiné kapely bychom takhle trpěliví v žádném případě nebyli.

Zcela určitě bychom pak netolerovali několikaminutové povídání ve skladbě "Song Of Myself". Citlivější povahy sice může obměkčit skutečnost, že ona slova vycházejí z úst lidí muzikantům nejbližších, já v tom ovšem vidím čirý manýrismus a Toumasovu sebestřednost. Jistě, mluvený text zapadá nejen do kontextu skladby, ale svým způsobem i do osobní historie celé kapely, a jistě, můžeme ho kdykoli přeskočit (což Tuomas osobně vzkazuje všem, kterým se to nelíbí), jenže se z toho zaprvé po vícero posleších (vlastně už po dvou) stává jenom tupá nuda, a za druhé nutnost přeskakovací akce zákonitě a nenávratně naruší poslechovou dynamiku a spád (kór koncepční) nahrávky. Zkrátka tohle je krok vedle a doufejme, že už se něco takového nebude opakovat.

Zbývající skladby se dají rozdělit na chytlavé metalové úderky s několika netradičními prvky (viz úvod druhého odstavce). Patří sem "Ghost River", "I Want My Tears Back", "Scaretale" (což je můj černý kůň alba) nebo "Last Ride of the Day". Druhou skupinu tvoří duo slušných balad "Slow, Love, Slow" a "Turn Loose the Mermaids" a poslední škatuli představuje dvojice nikterak výrazných písní "Rest Calm" a "The Crow, the Owl and the Dove", jejímž autorem je Marco Heitala. Zbytek položek stojí ve své specifičnosti osamoceně, ať už jde o instrumentálně/soundtrackový předěl "Arabesque", zmíněný "Song Of Myself" a také závěrečnou titulku, kterou tvoří medley předchozích skladeb.

Nové album finské hudební veličiny se vyjímá sympatickou snahou přijít s něčím originálnějším (čímž nemyslím film). Je určitě líbivé, přestože většina jeho kompozic v žádném případě nepředstavuje prvoplánové spotřební zboží. Ale jak už jsem uvedl výše, i když uznávám jeho kvality, necítím bůhvíjak silné nutkání pouštět si desku "Imaginaerum" pořád dokola. Pravděpodobně za to může tísnivější atmosféra, která ji od začátku do konce obestírá (jestliže Tuomas tvrdí, že se snažil o rovnocenné propojení světla s temnotou, tak se mu to evidentně nepovedlo). Každopádně jsou pro mě tyto dojmy natolik zásadní, že je musím ve výsledném hodnocení upřednostnit před vším ostatním.

Petr Štěpnička             

Pagan má stoprocentní pravdu v jedné věci. Tlak na Tuomase Holopainena, potažmo Nightwish, asi musí být gigantický. A já smekám před tím, jak se s ním Tuomas vyrovnal. A klidně začnu i jediným negativem, na které jsem na „Imaginaeru“ narazil, protože následující klady ho x-krát vymažou. Skladba „Slow Love Slow“ je prostě nuda a nedokázala by s tím nic udělat ani Tarja (haha, já už si jí v tomhle spolku snad ani nedokážu představit…). Jinak je emocionálně bohatý svět Nightwish, zabalený do košatých aranží, sladkých symfonií i metalových kousanců nekonečným prostorem pro fantazii. Stavící na tradičních prvcích (třeba „I Want My Tears Back“), bizarně pitoreskních šťavnatostech (třeba „Scaretale“), romantických křehkostech („Turn Loose The Mermaids“) i odvážně niterních vyznáních („Song Of Myself“), které dokonale sednou na tělo rozverné i elegantní Anetce, či dynamickému Markovi. 

Stejně tak souhlasím s tím, že se Nightwish snaží přijít s něčím originálním. A dokonce se jim to i (byť jen částečně a v mezích pokroku) daří. Právě proto, že se tady objevuje Burtonem líznutý poťouchlý úlet „Scaretale“, na první pohled (ale jen na první, při tom druhém to má něco do sebe) zabiják nálady v druhé polovině „Song Of Myself“ lze ty drobné posuny a snad i odvahu vysledovat. Stejně tak sázka na průhlednou „Storytime“, kterou si troufám tipovat za jeden z vrcholů plánovaných koncertů, je zřejmá – tohle na lidi fungovat bude. Ale nehledal bych v tom podbízivost, ani vypočítavost. Důkaz toho, že to z Tuomase leze naprosto přirozeně a bez kalkulu, hledejte na druhém cejdu limitované verze, na kterém pěvci mlčí – a celý tenhle spektákl je natolik smyslný a příjemný, že ho dokážete (byť mu ta hlavní šťáva v podobě vokalistů schází) poslouchat bez újmy i několikrát za sebou. U mě o třídu lépe než „Dark Passion“ a jediné mínusové body jsou za již zmíněnou „Slow Love Slow“. Nejradši bych dal 9,25, ale budeme zaokrouhlovat nahoru, tahle deska (a Tuomasovo sebevědomí) si to zaslouží.

Savapip 9,5/10

Nightwish@Official

YouTube vzorek

Seznam skladeb:
1. Taikatalvi
2. Storytime
3. Ghost River
4. Slow, Love, Slow
5. I Want My Tears Back
6. Scaretale
7. Arabesque
8. Turn Loose the Mermaids
9. Rest Calm
10. The Crow, the Owl and the Dove
11. Last Ride of the Day
12. Song of Myself
13. Imaginaerum

Sestava:
Anette Olzon - zpěv
Emppu Vuorinen - kytara
Tuomas Holopainen - klávesy, zpěv
Marco Hietala - baskytara Jukka Nevalainen - bicí


Rok vydání: 2011
Čas: 01:14:50
Produkce: Tuomas Holopainen, Tero Kinnunen a Mikko Karmila
Label: Nuclear Blast Records
Země: Finsko
Žánr: epický symfo/power/movie metal

Diskografie:
1997 - Angels Fall First
1998 - Oceanborn
2000 - Wishmaster
2002 - Century Child
2004 - Once
2007 - Dark Passion Play
2011 - Imaginaerum

Související články:
NIGHTWISH - Dark Passion Play


Vydáno: 12.12.2011
Přečteno: 9404x




počet příspěvků: 74

Titulek:Příspěvek:Datum:Jméno:
Tak jo no, komu...21. 03. 2015 13:47 Dustter
Nové album je v pohodeNové album...18. 03. 2015 0:43 mousemaker
Takže po prvním...17. 03. 2015 17:08 Dustter
No pánové,...17. 03. 2015 16:32 Dustter
Nj, tak vývoj NW...16. 03. 2015 22:28 Crust


 
Metalforever.info © 2006 - 2024     RSS - články

stránka byla načtena za 0.18185 sekund.