Druhé album „schmidtovské“ éry by se dalo nazvat autorským albem Peavyho Wagnera. Manni Schmidt přiložil ruku k dílu pouze u tří skladeb, zbytek (samozřejmě pominout musíme i úvodní intro z dílny Sergeje Prokofjeva) desky si Peavy napsal sám a vlastně se tak nabízí otázka, co by se dělo, kdyby se principál rozhodl vládnout zcela autokraticky a nikoho jiného by k tvorbě nepustil. „Secrets In A Weird World“ totiž Rage zase posunulo o slušný kousek dopředu.
Pozitivum první – snad kromě „The Inner Search“ šel vokální projev Peavyho nahoru a jeho mnou ještě nedávno proklínané výšky najednou v tom lepším případě účinně a smysluplně dráždí, v tom horším případě účelně podtrhují divokou atmosféru skladeb a tvoří nezbytnou součást kompaktního celku. Pozitivum druhé – rozmanitost. Rage dokážou zběsile pálit od pasu (vezměte syrovou kvapíkovou „Talk To Grandpa“, která staví na v podstatě strašně stereotypním motivu a přitom je to takový kalup, že si tuhle skutečnost – i díky dokonale načasované stopáži – ani nestačíte uvědomit), dokážou vsadit i na atmosféru a výpravnost (okořeněnou nezbytnou dávkou agresivity), ve více než devítiminutové „Without A Trace“ se neustále přelévají nálada i tempo takovým způsobem, že kdyby je Wagnerovci rozkouskovali a udělali z nich tři krátké skladby, mělo by to smysl, ale tady vše drží smysluplně pohromadě a jen to dokazuje, že se Rage můžou – a oni také budou – směle pouštět do náročnějších kompozic. Pozitivum třetí – umění Manniho Schmidta. Jeho kytara má dostatek prostoru (ostatně Rage jsou na to jen tři, to již samo o sobě k této aktivitě Manniho vybízí) a Manni ho dokázal zužitkovat naprosto dokonale ať už v bohatém sólování, či v ostrém riffování. K jeho cti nutno uznat, že i nevýrazné skladby (již zmíněná „The Inner Search“, ale i „Distant Voices“) neztratí za zbytkem alba krok jen díky Mannimu.
A pochopitelně, pozitivum čtvrté a trvalé - jiskřivé spojení agresivity a melodičnosti, v tomhle kole definitivně okořeněné schopností gradace. Které přineslo hned tři kandidáty na nesmrtelnost – strhující „Make My Day“ s dokonale vypjatým vokálem a neutuchajícím přílivem energie (úryvek textu „…tohle je znamení mého smrtícího kladiva…“ by se dal použít jako nejlepší charakteristika desky), speedem načichlá „Invisible Horizons“, kde kooperace kontrastů, tedy optimistické kytary (tleskám Mannimu za sólo) a řezavě ostrého zpěvu je dotažená do dokonalosti a do třetice „Light Into The Darkness“, shrnující vše chytlavé, čím Rage vládnou.
„Secrets In A Weird World“ jasně ukázalo, jak si noví členové kapely dokonale sedli (byť celou dobu mluvím jen o strunobijcích, tlučoun Chris Efthimiadis odvedl taky kus skvělé práce). V téhle fázi vývoje sice už asi definitivně ztratili z řad uctívačů ortodoxní vyznavače thrashe, ale ta třaskavá kombinace agresivity, melodičnosti, výbušnosti, energie, hráčského umění i nově kultivovaná kompoziční vyzrálost dávala do budoucna obrovské naděje. A pokud se vám zdá hodnocení u desky příliš nízké, uznávám, že retrospektiva trpí tou nevýhodou, že vzhledem k dalšímu vývoji si prostě vyšší body musím schovat do dalších kol. Výborná deska.
|
