Říkalo se jim chlapácké kapely. Byly sice řazeny mezi hair metalovou scénu, ale mnohem více než Poison nebo Warrant zněly jako kříženec mezi Led Zeppelin, Black Sabbath, AC/DC a New York Dolls s nepřeslechnutelným motorkářským ksichtem. Byli to třeba The Almighty, The Cult, Warrior Soul a později třeba i Backyard Babies. Komerčně pochopitelně nedosáhli nikdy takových úspěchů („Sonic Temple“ od The Cult budiž čestnou výjimkou) jako zmínění heartbreakeři, ale podle soudobé kritiky hráli hodnotnější muziku, kde pro takovou „Unskinny Bop“ místo rozhodně nebylo. Zato o pořádné riffy jako ze studnice Zakka Wylda nouze nebyla.
A přesně tyhle kapely, co jsme zmínili v úvodu, mi vytanuly na mysli, když se ozvaly první tóny úvodní skladby „Calling Me Back“ od švédských The Itch. Ti to řežou podobně jako jejich krajané Bonafide, ovšem bez zásadního důrazu na tvorbu AC/DC. Z jejich tvorby jsou slyšet možná nejvíce The Cult z doby kdy opustili svůj gotický výraz a situovali se do pozice hard rockové formace. Jsou zde slyšet i Warrior Soul z doby, kdy ještě nepřičihli k psychedelii. Pochopitelně, základ podobný AC/DC tu pochopitelně chybět nemůže.
Skladby mají samozřejmě pořádný tah na bránu. Ať už zmíněná úvodní „Calling Me Back“ nebo ostrá „Propaganda“, ze které je slyšet, jaký kdy měly Slashovy fígle dopad na tehdy dorůstající generaci. Zaujme také bluesem načichlá „No Freind Of Mine“, ve které ale bubeník Johan Helgesson svým buldočím drajvem připomene Tommyho Lee a skladba rázem trochu připomíná eponymní desku Mötley Crüe ze čtyřiadevadesátého (pro neznalce jediné album, které s kapelou nenazpíval Vince Neil, ale jeho náhradník John Corabi a album, které ve své době zoufale propadlo). Blues prostupuje i akustickou „Mother“, které opět lehce připomene Corabiho, ale z jeho předchozí štace před Mötley Crüe, The Scream. Ovšem nejzajímavější položka se nachází až na samém konci alba, pod názvem „What I Am“, což je naprosto rvavý hard rock, s wyldovskými riffy a opět drajvem Tommyho „úder jako kráva“ Lee.
Když teď tak přemýšlím nad The Itch, tak musím zopakovat frází, kterou jsem v recenzích použil již nesčetněkrát. Tahle deska se dobře poslouchá, ale... Ale pořád ještě schází ta připadá hodnota, aby se k poslechu musel člověk znovu a znovu vracet. Tahle recenze vznikla krátce poté, co jsem doposlechl „Anthems For The Young n´Restless“ od Santa Cruz a tam na rozdíl od The Itch tu přidanou hodnotu cítím. Deska má sice pořádný kick ass effect, ale to vždy není všechno...
|
