Osobu zpěváka Stephena Pearcyho myslím není třeba nějak obšírněji představovat. Kdo alespoň trochu zavadil o losangeleskou scénu osmdesátých let, musel přijít do kontaktu i s tímto jménem. Pearcy byl totiž v osmdesátých let tahounem jedné z nejpopulárnějších hair metalových kapel, kalifornských Ratt. Ovšem když se podíváme na Pearcyho diskografii, zjistíme, že ani zdaleka to nejsou jen Ratt, se kterými v současné době nahrává novou desku.
Pearcy je především hudební vizionář. Jeho těžiště samozřejmě leží na Sunset Strip, nezapře v sobě hair metalového ducha, ovšem minimálně od poloviny devadesátých let je všestranným umělcem, kterému nevadí žádný hudební styl. Tak třeba. V Arcade, které založil s bubeníkem Cinderelly Fredem Courám začal na druhé desce „A/2“ experimentovat s hardcorem, power riffy a dokonce i elektronikou. Ta Pearcymu učarovala. Jeho projekt Nitronic nesl rovněž stopy industriálu, ve Vicious Delite zase zabředl do alternativního rocku, tolik populárnímu v polovině devadesátých let a na jeho sólových deskách dostávala elektronika také více prostoru.
Před dvěma lety se ovšem Pearcy vrátil na scénu s Ratt. Comebacková deska „Infestation“ kapelu dostala zpět do žebříčků, když se umístila nejlépe do výtečné desky „Detonator“ z roku 1990 (celkově to „Infestation“ dotáhla na třicáté místo oficiálního amerického žebříčku). Jenže Ratt dlouho nevydrželi a Pearcy se znovu pohádal s kytaristou Warrenem DeMartinim a bubeníkem Bobbym Blotzerem. Začal tedy plánovat sólové album „Sucker Punch“.
Nevím, co jej vedlo k tomu, aby se znovu spojil se svými bývalými parťáky, ale je jasné, že Ratt plánují novou desku a ze „Sucker Punch“ je do dnešních dnů jen třískladbové mini. Už z něho si ale můžeme udělat obrázek, jak by zněla celá deska. Hned od prvních tónů úvodní „Too Much Is Never Enough“ je jasné, že doby, kdy Pearcy experimentoval s různými styly, jsou pryč. Úvodní skladba šlape v intencích jeho domovských Ratt, ovšem postrádá jakýsi esprit rozpáleného Sunset Stripu. Dvojka a zároveň pilotní singl zamýšleného alba „Don´t Want To Talk About“ má hitové ambice, které byly Ratt vždycky blízké. A třetí věc „Over And Over Again“ je opět poctivou ukázkou Pearcyho umění, i když po žádných mainstreamových výšinách nešilhá.
Minialbum není blbé. Kdo má rád Ratt, bude ho mít rád taky. Já osobně jsem ale vždy preferoval spojení Pearcyho hlasu s DeMartiniho kytarou. Takhle je to prostě jen napůl. A teď se čeká na ty nové Ratt…
|
