„Každá deska je pro nás samotné překvapením…“, zmiňoval Peavy v jednom z rozhovorů. Netuším, jestli „Jednadvacítka“ dostála Peavyho slovům u členů kapely, já osobně se tomuhle výroku vůbec nedivím a dávám Peavymu za pravdu. Nová deska je (ačkoliv ve finále stejně dojdeme k přesvědčení, že to jsou typičtí Rage) pro mě překvapením. Hlavním důvodem je skutečnost, že když jsem sjel aktuální desku poprvé, dostal bych se s bodovým hodnocením na samé dno u Rage dosud použité stupnice. Jak je možné, že takhle ostřílení matadoři dokázali napsat pouhopouhé dvě kvalitní skladby? Jenže, „21“ protáčím vytrvale už týden a mám takový pocit, že „Voko“ ukazuje, že Rage jsou vážně dobří karbaníci. I když aktuálně nesehráli svojí nejsilnější partii v dějinách (ale upřímně, vždyť to snad od nich nikdo ani nečekal), stejně zůstávají v kategorii vítězů.
Charakteristika první – Rage tlačí na pilu. Snad proto, že rezignovali na své symfonické choutky - a není tak možné v rámci téhle desky polemizovat, zda je přitažlivější jejich agresivní nebo nadýchaná tvář - jim příklon ke kořenům, přímočaré zuřivosti občas čpící až thrashmetalem (a díky Peavyho hlasivkovým výletům dokonce i lehce evokující kmotřičku smrtonošku) sedí.
Charakteristika druhá – individuálně za plný počet. U Smolskiho bych o ničem jiném ani nepochyboval, jenže letos – byť jeho divoké prohánění strun je pochopitelně jedním z nejvýraznějších nosných článků současných Rage – se stává Victor stoprocentní součástí mančaftu a ten pocit, že občas kapela využívá Victorovy schopnosti k lehkému zamaskování vlastních hluchých míst, se nekoná. Pokud Rage míří ke kořenům své tvorby, tak Peavy to bere přesně opačným směrem – v počátcích své kariéry se tlačil do nepříjemných výšek, v současnosti se neváhá ponořit do hrubého chrčení. A proč ne, když to funguje. Překvapení nejpříjemnější – André Hilgers nejenže vydatně přispívá k agresivnímu vyznění tria, ale zároveň si zachoval svojí pestrou uvolněnost a lehkost.
Charakteristika třetí – hudební nápady jsou tím jediným, při čem se Rage dají nachytat na hruškách. „21“ je opět různobarevná, z typických melodických refrénových skluzavek by opět šlo postavit malý zábavní park, kluci kříží uvolněnost i agresi. Někdy hodně důmyslně, někdy samoúčelně – tak na mě působí buldozer v podobě „Serial Killer“, kde spojení jedné z nejvíce nekompromisních pasáží v dějinách kapely s technickou pohodou působí až krapet křečovitě (byť tradiční refrén má obvyklou sílu) či jednoduchá sekaná vyřvávačka „Psycho Terror“, která (až na Smolskiho sólovou eskapádu, která mi však v tomto ojedinělém případě do atmosféry skladby vůbec nesedí ) taky jen tlačí na pilu, ale za srdce ne a ne chytnout. Zmiňoval-li jsem v úvodu dvě povedené skladby, u mě to na první ucho byla dráždivě nekomplikovaná jízda s výrazným refrénem „Destiny“ a optimisticky uvolněná „Black And White“ s výraznou vokální linkou a stoprocentně přesvědčivým Peavym.
Na stranu chytlavek se pak postupně přidávaly (a teď již zmíněnou dvojku strčí do kapsy) titulní nátlakovka „Twenty One“ s plíživým vokálem, geniálně razantním nástupem, špetkou hitové nadýchanosti i Smolskiho čarováním, kdy tato kombinace vytváří napětí až k prasknutí, či „Feel My Pain“, vařící z osvědčené kombinace náladotvornosti a nářezu.
Byť jsem do poslední chvíle doufal, že Rage opět prošťouchnou svoje symfochoutky, nestalo se. Možná z toho plynulo i to prvotní rozčarování. A kdyby to nebyli přehnali v některých kouscích se strohou syrovostí, hraničící až s (na poměry Rage a znovu připomínám, nemluvím o individuálních výkonech) nudnou nenápaditostí a vyčpělou rutinou, mohli vyrovnat skóre svého nejvydařenějšího alba v aktuální sestavě. Takhle je z toho „jen“ tradičně dost dobré album, jehož kvality jsou ukryté o chlup hlouběji, než je pro Rage obvyklé.
|
