Další z absolutně nečekaných reunionů hairmetalových kapel osmdesátých let. Kdo by si ještě před pár lety vsadil byť jen pěťák na to, že se ještě někdy objeví nová deska newjerseyských Trixter. Ti vždycky stáli v pozadí za slavnějšími rodáky z toho města – za Bon Jovi a Skid Row. Měli sice čuch na hity, ale jejich debutová (bezejmenná) deska vyšla v roce 1990, kdy už se nad rozzářeným hair metalem stahovala pěkně černá seattleská mračna. Přesto se jejich debut podíval na osmadvacátou příčku oficiálního amerického žebříčku a skladby jako „One In A Milion“, „Give It To Me Good“ a „Surrender“ se prohnaly dennodenní rotací MTV.
Když o dva roky později vyšla dvojka „Hear!“, bylo už pro Trixter pozdě. V porovnání s debutem deska propadla a v Americe se jí prodalo jen sto tisíc kopií. „Road Of A Thousand Dreams“ sice ještě vykřesala naději na další hity, ovšem styl hudby, jaký Trixter prezentovali, už nebyl na výsluní posluchačského zájmu. Podivná sbírka hitů „Undercovers“, kde vedle sebe stály věci od The Beatles, Paula Simona, AC/DC, Nine Inch Nails nebo Beastie Boys, byl už jen poslední hřebíček do rakve. Rozhádaná kapela po poslední, zoufale neúspěšné desce, ohlásila o rok později rozpad.
Hibernace trvala celých dvanáct let. Až před čtyřmi roky se jméno Trixter znovu objevilo na rozpisech letních amerických festivalů. Všimla si jich tedy znovu agilní italská firmička Frontiers, která jim v těchto dnech vydává novinku „New Audio Machine“. Na úvod musíme říci, že novinka zvukově navazuje spíše na dvacet let starou desku „Hear!“ než na poslední, opravdu nevydařenou, „Undercovers“. Už úvodní věc „Drag Me Down“, uvozená slide kytarou, svým zvukem i atmosférou evokuje osmdesátá léta, což nevím, jestli je v roce 2012 zrovna nejšťastnější věc.
Nejvíce je to patrné v „Dirty Love“, která by byla těžkoprdelatá i v roce 1986, natož v dnešní době. Na druhou stranu Trixter umí složit opravdu výborný hit, což zde prezentují ve své dost možná nejlepší skladbě vůbec „Tattoos And Misery“. Zbytek je jen dobře odvedená řemeslná práce, až to vypadá, že se parta chlápků, kterým táhne na padesátku, slezla a nahrála si desku pro sebe. Vše je jen méně uvěřitelné. S jedním výrazným momentem ale bez větších ambicí.
Zbytečná deska to není. To ne. Poslouchá se dobře. Své staromilské posluchače si určitě najde. Přece jen je stále dost lidí, kteří by nejradši poslouchali jen hudbu osmdesátých let. Já k ním sice nepatřím, ale minimálně k „Tattoos And Misery“ se budu vracet často a rád.
|
