„Alpha Noir/Omega White“ by se bezesporu dalo označit za nejambicióznější dílo těchto portugalských čertů. Už jen proto, že vychází jako dvojalbum, z nichž je každé úplně jiné. Je to jako kdyby Moonspell sebrali všechny důležité momenty (když vynecháme avantgardně industriální momenty alb „Sin/Pecado“ a „The Butterfly Effect“) a napěchovali je do sedmnácti skladeb.
Začátkem devadesátých let, kdy Moonspell začínali a kdy vydali své první demo „Under The Moonspell“, platili za portugalskou senzaci. Nebyli čistý black, i když se k němu hlásili. Měli ale také hororovou atmosféru Kinga Diamonda, gotický feeling Sister Of Mercy a thrashovou rvavost Slayer. Debutová deska „Wolfheart“ už je ukázala skoro ve vyspělém světle a od dvojky „Irreligious“ patřili Moonspell ke světové metalové špičce. I když postupem let ztráceli svou původní tvář a svou hudbu infikovali industriálním lomozem, nikdy nešli pod svůj zavedený standard.
To pochopitelně nejdou ani s novinkou. Před vydáním se Fernando Ribeiro byl v prsa, jak se jedná o nejlepší dílo kapely. Toto tvrzení je samozřejmě přehnané, stejně jako u všech novinek, o nichž autoři tvrdí, že jsou nejlepší za jejich kariéru. Nicméně můžeme směle říci, že „Alpha Noir/Omega White“ kapele ani náhodou ostudu neudělá. Moment překvapení, kdy do světa vtrhli s magnum opus „Opium“ je sice pryč, ovšem další podobně přelomovou věc asi od Moonspell už nikdo nečekal.
Novinka je zajímavá už jen svým rozdělením na dva disky. První z nich „Alpha Noir“ startuje ve skladbě „Axis Mundi“ jemnou kytarovou linkou, podporovanou množstvím samplů. Vše ale brzy vybuchne do totálního pekla, kde Ribeiro ukazuje svůj deathmetalový murmur. Death metal, který je v poslední době Moonspell čím dál bližší, se pak proplétá celým prvním diskem.
Ovšem byl by velký omyl si myslet, že se jedná o bezhlavou řežbu. Moonspell měli vždycky cit pro melodie, a množství klávesových ploch a samplů vytváří neopakovatelně temnou atmosféru. Navíc kytary Richarda Anorima a Pedra Paixao kouzlí na malebných plochách, z nichž je cítit závan klasického metalu i temné gotiky osmdesátých let.
„Omega White“. Přiznám se, že jsem vždycky měl rád tu měkčí polohu Moonspell, proto je mě mnohem bližší druhý disk. „Whiteomega“, „Fireseason“ „New Tears Eve“ jsou těmi typy skladeb, které tuto portugalskou pětici oddělují od zbytku metalové scény. Někomu může tenhle počin připadat trochu schizofrenní, ovšem podle mě odhaluje pravou podstatu Moonspell. Je to kapela dvou tváří, ale každá z nich má svůj půvab.
Ruku na srdce, formace s takovým potenciálem jaký mají Moonspell, nemůže prakticky natočit slabou desku. Na „Alpha Noir/Omega White“ nepěchovali přehršle emocí, které jsou postaveny kontrastně proti sobě a to album dělá ještě přitažlivějším.
|
