Jak snadné (a vlastně i zlomyslně uspokojující) by bylo pojmout následující řádky jako přímou konfrontaci toho, co vyrostlo pod rukama spolku, fungujícího pod názem Argema do roku 1989 a spolku posametového… Nicméně, vzhledem k tomu, že skupina ExArgema na svých stránkách vyzvala své příznivce, aby se žádným způsobem nenaváželi do skupiny Argema a s ohledem na to, že po poslechu reinkarnovaného alba „Velká Morava“ se do party příznivců ExArgemy hrdě hlásím, vyhnu se jakýmkoliv zavádějícím náznakům. Stejně ani nejsou potřeba, obsah desky samotné vypovídá mnohem víc, než jakékoliv laciné broušení ostrovtipu…
Historie alba „Velká Morava“ sahá do roku 1987, kdy se v hlavách zpěváka Zbyňka Horáka a textaře Karla Holomáče zrodil nápad na jeho realizaci. Tento však neměl dlouhého trvání, neb již o rok později přišla stopka z vyšších míst a „Velká Morava“, v té době čítající deset skladeb, putovala do trezoru. Po dvaceti letech se začala „Velká Morava“ znovu klubat na svět a výsledkem je v těchto dnech její (aktuálně nově nahrané) definitivní zhmotnění. S jejími autory se stoprocentně shodneme v jednom - byla by škoda nechat tohle dílo v šuplíku. Já k tomu jen dodávám - VELKÁ škoda…
Pro adekvátní srovnání si dovolím sáhnout po klenotech domácí scény – citronovských „Plni energie“ a „Radegast“. V mých očích je „Velká Morava“ jakousi sloučeninou (ačkoliv je toto tvrzení postavené na hlavu, neboť „Velká Morava“ je starší, než oba zmíněné kousky) pozitiv obou kovových milníků, kterým za zády stojí Bruce Dickinson se svými kumpány. Ta pozitiva? Jsou to melodické vodopády a úchvatně chytlavé refrény (zbaveny té typicky prosté „plnoenergické“ bigbítovosti), jsou to podmanivě důstojné chorály, jsou to maximálně optimistické a přitom ostré kytary, je to přirozeně charismatický, civilní a přitom dostatečně ohebný zpěv, prostý zbytečné teatrálnosti, je to tématický námět, historicky blízký naší domovině (byť se nesnaží popisovat reálné dění), je to dynamická a pestrá rytmika, je to i přitažlivě vzrušující atmosféra, bohaté a pestré aranže, záplava emocí i maximální přetlak energie.
Chcete tip na nejpovedenější song? Nedám. Od úvodního dramatického intra až po úplný konec (tedy včetně přidaného „Smutného nářku“ i „Hrdosti“, ačkoliv nadčasový – sakra, ten text je aktuální i dneska - „Pád Velké Moravy“ by jako vyvrcholení celého opusu byl patřičnější) je to jedna hitovka za druhou – byť občas můžete zbystřit, odkud ten který motiv znáte, ale znovu platí, odečtěme čtvrtinu století… a najednou zjistíte, že v kolonce výtky to zeje prázdnotou (nemluvě o tom, že nápadité balení je příjemným bonusem navíc).
Historie se změnit nedá, bohužel. Být to před tím téměř čtvrtstoletím jinak, mohli dnes fanoušci tvrdé muziky spekulovat nad tím, zda tím nejkultovnějším dílem tuzemského heavy metalu je „Radegast“, „Plni energie“, „Anděl na útěku,…, nebo „Velká Morava“. A určitě by to pro (ex)Argemu nebyl předem ztracený boj.
|
