Když jsem na jaře loňského roku spouštěl seriál o Lillian Axe, ani v nejmenším mě nenapadlo, že by se tahle smečka mohla objevit na některém z tuzemských pódií. Kdo ví, proč jsem měl partu Steva Blaze zařazenou do kategorie pro našince nedostupných, vždyť v rámci svého evropského turné se Lillian Axe představili v České republice hned dvakrát. Na pražském „pseudo večírku jen pro zvané“ dělali Liliánům společnost rychlíci z Dánska Seven Thorns (ti na celé šňůře) a rakouští heavíci Mortician (ti počínaje pražským koncertem).
První šok přišel s hledáním místa konání. Ještě jsem neměl tu čest s klubem Exit-us a byť varovné hlasy mluvily o poměrně specifickém „obýváku“, první pohled na nevelký, snad bývalý výměníček tepla byl vskutku překvapující, naštěstí vnitřní (či lépe řečeno spodní) prostory už rockovou atmosférou zavoněly. Druhý šok přišel s pokusem napočítat návštěvníky. To, že u Seven Thorns to žádnou velkou matematikou nehrozilo, to bych ještě chápal. To, že ani u Lillian Axe se množství příznivců kdovíjak nerozmnožilo, už bylo krapet tristní, ale dle slov bicmena Larse Borupa ze Seven Thorns je to celoevropský obrázek. Jestli je to nezájmem rockerů nebo tím, že Lillian Axe táhnou už jen pamětnické fajnšmekry nemám potřebu rozebírat, výkon (nejen) hlavních hvězd večera potvrdil, že tenhle večer nebyl vůbec k zahození.
Jen tipuji, ale předpokládám, že vzhledem k umístění klubu panuje v Exit-us půlnoční večerka, neb ještě před začátkem mě Lars varoval, že Seven Thorns i Mortician mají prostor vymezený pouze na poměrně krátké představení, v případě „sedmáků“ mělo jít o pouhou půlhodinu. Šest skladeb, které kluci zahráli, bylo spravedlivě rozděleno mezi věci starší („Freedom Call“, „Liberty“, ...) a novinky, které by se měly ještě letos objevit na připravované desce. Pro příznivce téhle kapely mám dobrou zprávu – nové písně jasně naznačují, že tam, kde Seven Thorns skončili se svým pozitivně laděným, na klávesy bohatým power metalem na „Return To The Past“, tam plynule naváží s novou deskou. Svoje kvality naznačil i novic v sestavě, mlaďáček u mikrofonu Gustav, který alespoň ve výškách jasně dokazoval, proč po něm Seven Thorns sáhli. Jinak totiž Seven Thorns doplatili na ne úplně vyvážený zvuk, ve kterém byl Gustav poměrně utopený a zpěv vynikal zejména v okamžicích, kdy se do sborových motivů zapojoval basák Nicolaj. Jinak šlo o hodně svižný a dynamický set s chytlavými melodiemi bez velkých proslovů a příjemné otevření večera.
U Mortician jsem přeslechl, jak dlouhou dobu mají naplánovanou strávit na pódiu. Nicméně fakt, že jsem hned po skončení setu Seven Thorns z klubu vypadl asi na čtyřicet minut ven, abychom s Larsem Borupem spáchali domluvený rozhovor, a po této době jsem se vrátil zpět, jen abych chytil finále setu Mortician v podobě jejich poslední skladby „Worship Metal“, naznačuje, že vážně nešlo o kdovíjak dlouhou prezentaci.
Z toho mála, co jsem zaslechl, můžu říct, že mě hodně chytly za uši acceptovsky laděné sbory, svým koalovsky neohrabaným pohybem na první pohled zaujal zpěvák Daniel Khan, zvuk (snad i díky menšímu počtu nástrojů) zněl mnohem přehledněji, než u dánských předchůdců – byť při návratu do klubu mi na schodech o patro výš nad sálem sedící fanoušci se smíchem vysvětlili, že právě tam je nejlepší zvuk – a že jejich šlapavý heavík nezněl vůbec špatně.
Plánovaný hrací prostor pro Lillian Axe? Neomezený, až dokud nepadnou. Což, vzhledem k tomu, že vzduch v Exit-us byl při jejich vystoupení už značně zhoustlý a horko o sobě dávalo důkladně vědět (sauna na Vltavské měla docela konkurenci), vcelku reálně hrozilo. Těžko říct, zda původně plánovaný osmnáctiskladbový set kluci lehce zkrátili z toho důvodu, že z nich tekl pot po litrech, nebo proto, že poměr dva diváci (zaokrouhleně) na jednu písničku byl překročen. Osobně se přikláním k té první variantě, protože o fyzickém stavu kapely asi nejlépe vypovídal pohled na zmáčeného bicmena Kena Koudelku, který se průběžně po odehrání skladby odevzdaně opíral o zeď, aby se s každým dalším songem odhodlaně vypjal k dalšímu sportovnímu výkonu. To samé se dá s čistým svědomím říct i o celé kapele (snad jen kytarista Sam Poitevent se kromě účelné hry a občasného vycenění zubů tvářil nenápadně, jako když se ho to moc netýká), basák Eric Morris ve svém kulíšku hrál celým tělem a intenzivně prožíval celou show, principál Steve Blaze v momentech, kdy si jeho kytara vybírala prostor pro hlavní roli, házel do publika úsměvy, grimasy a vytrvale potřepával hlavou jak při zásahu elektrickým proudem a křikloun Derick LeFevre ve svých klasicky hair metalových kalhotách s rudými hvězdami podal až civilně nenápadný a přitom velice energický, suverénní a silný výkon.
Lillian Axe zněli (zvuk už byl celkem v pohodě, i když podle hemžení zvukaře a zřejmě technika u pódia to na nějakého šotka v drátech vypadalo) docela syrově a moderně. Tedy alespoň z pohledu toho, že v jejich playlistu, víc než rockovky z alb, nahraných (téměř celou) současnou sestavou, převažovaly skladby z minulého století, kdy se Lillian Axe zaměřovali na lehkonohý glam metal. Jediná deska, která přišla téměř zkrátka, byla kupodivu „Poetic Justice“, jejíž polovina „True Believer“, smíchaná s „Dream Of A Lifetime“ měla alespoň tu čest zaznít v samotném finále, a nečekaně jen na jednu věc došlo z (dle mého fenomenálního) „Sad Day On Planet Earth“.
Největší zastoupení pak měla zlomovka „Love & War“ a nutno uznat, že „Ghost Of Winter“, „All´s Fair In Love And War“, The World Stop Turning, či „Letters In The Rain“ v současné podobě mohly úspěšně kandidovat na největší pecku večera. Na spojení starých a nových písní byla fantastická ta skutečnost, že set Lillian Axe byl velice konzistentní, pravda, sice bez nějaké výrazné gradace, ale to je pochopitelné, když od samého začátku jelo na úplném vrcholu :-), což hrstka příznivců pod pódiem celkem vytrvale a nadšeně (i když došlo na občasné prostoje) kvitovala. Lillian Axe se s tím neskutečným horkem vyrovnávali velice houževnatě a s nadhledem, bylo fascinující, s jakým nasazením to do hloučku příznivců rvali a za těchto podmínek se jim dá i celkem snadno odpustit skutečnost, že po odehrání poslední písně ani nedali návštěvníkům příležitost vynutit si přídavek a s posledním tónem doslova pláchli na čerstvější vzduch. Vynikající výkon a vydařená show!
Playlist: Misery Loves Company, Deepfreeze, All´s Fair In Love And War, Crucified, Jesus Wept, Show A Little Love , Death Comes Tomorrow, Waters Rising, Ghost Of Winter, Letters In The Rain, Babylon, Hard Luck, The World Stop Turning, Take The Bullet, Antarctica, True Believer / Dream Of A Lifetime,
P.S. Až po vydání tohoto reportu objevil Bubák jednu záhadu, na kterou jsme se bohužel Steva Blaze ani nikoho jiného z Lillian Axe nezeptali. Ten muž s mikrofonem, který jede s kapelou aktuální turné není jejich současný pěvec Brian Jones, ale ten minulý, Derick LeFevre..., ještě že jsou si kluci pěvecky natolik podobní, aby to jednoho hned nepraštilo přes uši :D
|
