Byť to Accept zřejmě neměli v úmyslu, obálkou sedmého alba „Russian Roulette“ dokonale předpověděli události, které po jeho vydání nastaly. Carské uniformy a nabitá pistole – někdo půjde z kola ven. Do tvorby kapely začala promlouvat snaha zaměřit se na americký trh. Na „Russian Roulette“ tento cíl teprve začíná lehce prosakovat, Accept svojí touhu ještě dokáží ukrotit natolik, aby nahrávka v sobě ještě stále držela svůj typický náboj, ale i tak je deska zřetelně líbivější a přístupnější, než cokoliv za posledních pět let. Stejně tak se Accept dokáží vypořádat i s tím, že ve vztazích v kapele to začíná skřípat. O to větší obdiv je možné vyseknout potenciálu skupiny, která, i když funguje momentálně trochu jako setrvačník, kde ta donedávna jasná vize se začíná tříštit a myšlenky jednotlivých členů kapely se začínají rozbíhat různými směry, má sílu vyprodukovat zdařilé (vlastně dvě) album.
„Russian Roulette“ rozdělilo tábor fanoušků (i pisálků) prakticky na dva tábory – jedni byli rozčarováni z toho, že Accept měknou, druzí byli ochotni přehlédnout fakt, že se do tvorby Accept lehce vetřel stereotyp (ovšem nezapomínejme na to, že tohle je sedmé album během sedmi let a že je v podstatě zázrak, že náznaky tohoto stavu se objevují až nyní) a vzali za vděk tím, že poznávací znamení kapely zůstala zachována a s nasazením a nápady se nešetří. Přiznám se, že patřím k těm druhým a „Ruskou ruletu“ považuji za povedené a stále ještě nadprůměrné dílo. Pravda, na „Metal Heart“ se tahle deska dívá z jistého povzdálí (to se snad i dalo očekávat), ale i tak nabízí slušnou řádku tradičních acceptovských pecek.
A to i přes to, že chvála, která zazněla při „Metal Heart“, by šla citovat i nyní (jen v méně jiskřivém odstínu) a ke každému níže zmíněnému titulu by šlo přiřadit i bratříčka z minulé desky. Accept prostě vaří dle stejného (a proto trochu pokulhává ta nadčasová originalita) receptu, ovšem odmysleme si historii a skladby jako šťavnatá spídovka „T.V. War“ s řezavým vokálem, svěžím riffem i výborným sólem (sledujte Kaufmannovy bicí, skvělá práce), lehoučce procítěná „It´s Hard To Find A Way“, úderná „Another Second To Be“, jedovatě melodická vyřvávačka „Monsterman“, hravě poťouchlá „Man Enough To Cry“, potemnělá „Walking In The Shadows“ s výhružným chorálem či strhující „Aiming High“ budou na zlatý fond úspěšně kandidovat. Že jsem vyjmenoval takřka všechny skladby? Jak říkám, „Russian Roulette“ není špatná deska.
Jen jako by těch nábojů v hlavni revolveru bylo krapet moc. Po vydání desky a následném turné začaly znovu problémy s Jörgem Fischerem a tak se z lodi jménem Accept poroučel jako první (a tentokrát už navždy). Odchod druhý byl mnohem citelnější. Udo Dirkschneider začíná mluvit o sólovém albu a triumvirát Baltes-Hoffmann-Hauke už zcela nepokrytě pošilhává po Americe. Výsledek byl trochu šalamounský – „američani“ dávají Udovi, který nehodlá na americké choutky přistoupit, padáka, ale na cestu mu přibalí pořádnou výslužku. Pod albem „Animal House“, jsou jako tvůrci podepsáni Accept a Deaffy, takže, ač toto vydáno pod hlavičkou U.D.O., zní jako legitimní potomek Accept. A nejbystřejší z fanoušků mohli začít stříhat ušima, co za kulišárnu mají v plánu samotní Accept. Ti po předchozích hektických letech sbírají síly na splnění svého amerického snu. Trvalo to tři roky, než přišlo poměrně kruté vystřízlivění…
|
