Už jsem to psal v recenzi k minulé desce „Sonic Boom“, nikdy jsem nebyl fanatickým obdivovatelem Kiss ze sedmdesátých let. Podle mě, kromě alba „Destroyer“ a možná tak živáků „Alive!“ a „Alive II.“, kapela nahrávala pouze průměrné desky s chudičkou instrumentací. Všechno se změnilo s albem „Dynasty“ a přestože popularita v následujících letech šla dolů, desky byly prostě lepší. Proto jsem také z tři roky staré „Sonic Boom“ zrovna odvázaný nebyl. Jela totiž přesně v tom duchu sedmdesátých let a nezachránil jí ani moderní zvuk. Co naplat, že kytarista Tommy Thayer je hudebně srovnatelný, nebo dokonce lepší, než nespolehlivý Ace Frehley a že bubeník Eric Singer by Petera Crisse přehrál s prstem v nose.
O novince „Monster“ se mluvilo už dlouho. Pochopitelně Gene Simmons stále vytruboval, že právě tohle bude jejich nejlepší deska a Paul Stanley zase, že kapela jde s dobou a nahraje skutečně explodující album. No jasně, dva staří židovští obchodníci. Po poslechu je jasné, že nejlepší deska Kiss tohle rozhodně není, ovšem tvrzení Stanleyho, že to bude moderní album se trochu zakládá i na pravdě. Rozhodně v porovnání se „Sonic Boom“. Ono ve více ohledech strčí „Monster“ svého předchůdce s přehledem do kapsy. Z desky je totiž cítit, že největší podíl na její tvorbě měl Paul Stanley a že ve skládání nedal moc prostoru Genu Simmonsovi. Zaplaťbůh, protože právě skladatelské příspěvky Simmonse vždy byly o několik tříd níž než ty Stanleyho. Ono si vlastně stačí porovnat jejich sólová alba „Live To Win“ (Stanley) a příšernost jménem „Asshole“ (Simmons) a hned člověk ví, jak na tom je.
I když jsem napsal,, že „Monster“ není rozhodně nejlepší deska Kiss, není tím řečeno, že by se s těmi nejlepšími nemohla porovnávat. Hned úvodní pecka „Hell Or Hallelujah“ patří k nejlepším otvírákům všech alb Kiss. Energií napěchovaná věc ve stylu „Detroit Rock City“ nebo „Creatures Of The Night“. Samozřejmě brzy začne padat řetěz. Simmonsova „Wall Of Sound“ opět (jako ve většině případů) postrádá pořádně zpěvný refrén a vše zahraňuje jen drtivý riff. „Freak“ zahraje na stadiónovější notu a „Back To The Stone Age“ zase pěkně šlápne do pedálů. Jenže ani jedna z těch skladeb není vyloženě takový hit jako „Crazy Crazy Nights“, „Hide Your Heart“, „Lick It Up“ nebo zmíněná „Hell Or Hallelujah“.
Simmons se přece jen vzedme k výbornému výkonu s „Eat Your Heart Out“ a pak už deska graduje. Nejprve se představí Tommy Thayer s výbornou „Outta This World“. Dokonce si stoupl i k mikrofonu, kdy jeho hlas je dokonalý mix mezi projevem Stanleyho a Simmonse. „All For The Love Of Rock n´Roll“, sice začíná totálně klišovitým refrénem, ale graduje v hymnu podobnou „God Gave Rock n´Roll To You“, si odzpíval bubeník Eric Singer za drobné podpory Paula Stanleyho.
„Take Me Down Below“ si zase pěvecky rozdělili Stanley se Simmonsem a dohromady se jim podařilo stvořit vcelku chytlavou věc se stadiónovým refrénem. Ten má i závěrečná Stanleyho věc „Last Chance“, ve které zpěvák sahá v refrénu až na dno svých možností. Skladba je navíc klasickou vypalovačkou Kiss. V tu chvíli vám dojde, že deska nenabízí, což u Kiss není zrovna obvyklé, žádnou baladu. Ovšem na nich tenhle cirkusový spektákl nikdy moc nestál.
Ano, můžu říct, že „Monster“ mě překvapila. Nečekal jsem po té zatuchlině „Sonic Boom“ už žádnou svěží desku a ona je tady. Kapela konečně pochopila, že hrát jako v sedmdesátých letech už prostě nejde a moc dobře ví, že její o generaci nebo dvě mladší učedníci by ji brzy zašlapali do země. Škoda jen toho klišovitého obalu...
|
