Madridští Steel Horse slaví pětiletku existence svým prvním uceleným výletem po Evropě. A aby nepřijeli s prázdnou, vezou s sebou i náklad čerstvé várky reeditovaného loňského alba „In The Storm“. Vzhledem k tomu, že se kluci zaklínají odkazem Nové vlny britského metalu a uměním Judasů, Maidenů, Sabathů či Acceptů, je nabíledni, že od nich nelze očekávat nic jiného, než klasický a řízný heavík.
Jak už to tak bývá, odvolávat se na ikony světového metalu může být zbraní vícesečnou, u které hrozí, že tne i do vlastních řad. Nejinak je tomu i v případě horkokrevných ocelových koňů, i když nutno rovnou předeslat, že následky v podobě několika hlubších šrámů nebudou nijak katastrofální a že „V bouři“ je položka, u které se – za předpokladu, že osmdesátky a heavík jsou vaší krevní skupinou, máte i šanci se velice dobře pobavit – nudit nebudete.
Zásluhu na tom mají především velice živá kytara zakladatele kapely Willyho Gascóna i dynamická rytmika, kde svěží a pestrá hra bicmena Rubéna Salvadora i příjemně ubrumlaná (na to, že je velice dobře slyšitelná i v první verzi samizdatové nahrávky, zaslouží si kluci pochvalu za čistý a průrazný zvuk) basa Ángela Muňoze. Jen o krůček zpět stojí křikloun Jorge Cortéz, který má hlasivky vyladěné přesně tak, jak si styl žádá, a umí je i dostatečně šponovat a napínat (jasně, že člověk sem tam narazí na svéráznou jižansko-anglickou výslovnost). A kdyby občas nezajel ve vysokých polohách až do sfér, kdy zní docela otravně, neváhal bych ho hodit do jedné řady s jeho kolegy.
Zásluhu na tom má i to, že Steel Horse mají klasické osmdesátkové postupy hluboko pod kůží, takže z nich padají i solidní melodie. Co mi však téměř po celou třičtvrtěhoďku naprosto schází (a tady jsme u toho, proč srovnání s klasiky může přinést nějakou krvavou stopu) je schopnost gradace a vyvrcholení, i umění dát do kupy tak silný motiv, aby se vám zavrtal do závitů na delší dobu. Ve výsledku pak má „In The Storm“ poměrně zajímavý efekt. Nenudí, ale v hlavě nezůstane. Je poměrně čitelné, průhledné, ale přitom se jen tak snadno neohraje. Nabídne i řadu zajímavých motivů, ale jako by klukům už scházela síla šťouchnout je o level výš, aby vznikl jasný hit.
K tomu má asi nejblíž „Crystal Grave“, jehož pomalejší pasáž nabídne hrst dramatičnosti, právě zde je ta výjimka, potvrzující pravidlo o statičnosti skladeb, jejich téměř nulovém vývoji a schopnosti vyvrcholení. Určitou výjimečnost si nese i titulní skladba, která od čirého heavíku sklouzne až k dávnému speedu (koukají z toho ranní Scanner či Steeler), bohužel právě tady jsou ty Cortésovi výškové zářezy nejprotivnější. A (na původním vydání) závěrečná hodně povedená instrumentálka „The Sacred Runes“ deklaruje, že Willy Gascón dokáže ze svých šesti strun vyloudit mimořádně chytlavé momenty.
Steel Horse a jejich zarputilý heavy metal vůbec nezní špatně. Za „In The Storm“ bych jim přál, aby to okřídlené rčení o důležitosti třetího alba platilo a aby je vize důležitosti okamžiku posunula v dalším kole ještě alespoň o jedno patro výš. Pak by to mohla být docela pecka.
|
