Předpokládám, že všichni příznivci melancholie a zároveň klasického modelu krásky a zvířete si ještě vzpomenou na chorvatskou bandu Ashes You Leave. Je pravdou, že ta v tomto tisíciletí ze svých dosavadních pěti desek vydala jejich pouhé dvě pětiny (a to ještě přelomovka „Fire“ vyšla dvaadvacet měsíců po startu nového milénia), ale rozhodně na doomovém poli nehrála jen druhé housle. Aktuálně se Ashes You Leave vrací na scénu s čerstvým (ehm, raději řekněme aktuálním…) albem a v sestavě s dvěma nováčky – zpívající Italkou Giadou Etro a bicmenem Sasou Vukosavem.
Smutním dobře, smutním rád, dala by se shrnout hlavní myšlenka a poselství této desky do jedné věty. Ale tak jednoduché to není. V první řadě je tady Giada – její hlas je natolik smyslný, emotivní a variabilní (byť ve vláčné „The Ever Changing“ je její teatrálnost už krapet na krev), a ne vždy se pohybuje jen v trudomyslných polohách (vezměte třeba „For The Heart, Soul And Mind“, ve kterém Giada zní až nepatřičně jedovatě). V druhé řadě jsou tady hrubé kytary a dynamické bicí, které občas nabídnou živé motivy a náladu vzdálené veškeré zádumčivosti. Nechápejte mě prosím špatně, Ashes You Leave mají abecedu gothiky a doomu pochopitelně velmi dobře zvládnutou a já (coby převážně přírodní optimista) tyhle jejich úlitby z ortodoxního uctívání stylu jen vítám. Ony pak ty tklivé housle (a občas podobně laděné piáno) či zachmuřený murmur v téhle kombinaci vůbec nezní lacině a prvoplánovitě.
Největším paradoxem desky je fakt, že i když nabídne solidně dlouhou řadu chytlavých (pozor, nezapomeňte na předchozí řádky, mluvíme o stylu, kde se hraje na city, ne na chytlavost) momentů, je těžké najít alespoň dva songy, které v hlavě kompletně uvíznou natrvalo, stejně tak jako skutečnost, že ty emoce, které by měly být hlavním hybatelem děje, jsou občas poněkud vlažné a utahané, takže kdovíjak vypjatých okamžiků se nedočkáme. Zmínka o těžkém hledání dvou zapamatovatelných písní není samoúčelná – najít tu jednu jedinou není totiž žádný problém. Díky silné úvodní „Devil In Disguise“, coby dokonalému představení všech výkonných zbraní kapely, je na téhle desce i jasný hit. Což z hlediska celkového vyznění desky je poněkud zavádějící a pro všechny ultrastahovače a hyperzkoumatele, kterým už po půl minutě je jasné, jaká že deska vlastně bude, mám špatnou zprávu. Jednak je úvod desky velice jiskřivou a svým způsobem i ojedinělou záležitostí, neb s postupem času Ashey You Leave čím dál tím víc vláční, jednak na probádání a vstřebání všech emocí je třeba dostatek času a zvýšená pozornost.
Připravte se na poslech perfektního soundtracku k vaší sebevraždě…, to je reklamní slogan k „The Cure For Hapiness“. Snad proto, že tuto činnost tak nějak nemám zatím v plánu, nepřijde mi ashesovská léčba ani perfektní, ani kdovíjak přehnaně depresivní, melancholická či přehnaně působivá. Dobrá deska, která stojí za poslech, to jo, ovšem že by mě její emoce vyléčily z veškerých pozitivních pocitů, to rozhodně ne. Tak se snad raději zeptejte zanícených smutnilů, jestli má „The Cure For Hapiness“ takovou sílu (tedy za předpokladu, že deska fakt nefunguje dle reklamy a budete se mít koho ptát…)
|
