A pak hledejte nějaké souvislosti s předchozí tvorbou… Italští Thy Majestie, kteří v loňském roce vydali své páté album s prapodivným (nicméně pochopitelným) názvem „ShiHuangDi“, už zase zadělali na změnu svého rukopisu, když předchozí tvořitelé v další vlně (v té první to byl zpěvák Dario Grillo, jehož od druhé desky nahradil téměř výhradní skladatel, klávesák Giuseppe Bondi, který však předchozí album „Dawn“ už pouze poskládal a ani jej neoklapkoval, aby se z života kapely po této desce definitivně vytratil) opustili posádku. Aktuální pátou desku nazpíval již v pořadí šestý zpěvák (aby se to tak strašně nepletlo, tak dva z nich se k oficiální nahrávce nikdy nedopracovali) jediným, kdo pamatuje samotné začátky kapely před čtrnácti lety ještě pod jménem Thy Majesty je bicmen Claudio Diprima a předchozí desku nahráli tři pětiny současné sestavy…
Je tedy víceméně nepodstatné pátrat po tom, zda se tahle kapela drží stop, které na svých předchozích štacích zanechala, byť vcelku zřetelnou kontinuitu vypozorovat lze, takže ti, které tvorba kapely už v minulosti oslovila, určitě zkrátka nepřijdou. Především pak díky faktu, že symfonikou vonící power metal mají Thy Majestie dobře zmáknutý a kořeny zapuštěné na apeninském poloostrově taky nezapřou. A navzdory tomu, že svým způsobem jde o další restart v životě tohoto spolku, lze konstatovat to zásadní – oproti předchozímu albu „Dawn“ šlo „Jejich Veličenstvo“ nahoru. Mohou za to tyto základní elementy – sázka na mohutnější a bombastičtější orchestraci, jiskřivá symbióza kláves a kytar, velice podmanivé využití sborů a velice interesantní vokál Allesia Taormina. Toho bych dokonce postavil ještě o schůdek výš, než do té doby nepřekonaného původního pěvce Daria Grilla. Allesio má příjemnou barvu hlasu, kterým umí podmanivě hladit, ve vypjatých polohách dráždit (výškaři si přijdou na své) i emotivně bouřit. A když k tomu přidáte skvělou spolupráci s umě zaranžovanými a důvtipně se proplétajícími chorály či křehce ženskými atmosférickými vokály, je nejsilnější zbraň Thy Majestie jasná.
Co u Thy Majestie zůstává tradicí, to je koncepčnost příběhu. Italové se tentokrát vydávají do starobylé Číny (byť tento vliv je po hudební stránce jasně zřetelný snad jen v závěrečném „Requiem“) a doby vlády prvního tamního císaře.
S touto osobností se nezbytně pojí i hudební pompéznost a tak Thy Majestie sázejí silné motivy ve velice košatém aranžmá a nezapomínají přitom ani na další svojí libůstku – roubování občas poměrně neschůdných instrumentálních pasáží do jednoduše a chytlavě splavných melodií. A v tomto kole jim vyšla i sázka na výpravnou optimistickou dramatičnost. Díky těmto vlastnostem se pak jasným vrcholem alba stává speedem vonící šlapavka „Ephemeral“, vyšponovaná divoce štiplavá pocitovka „Hairbringer Of New Dawn“ s dominantním klávesovým motivem či dramaticky proměnlivá „Farewell“ se silnými sóly.
Thy Majestie překvapili. Kapela, která systematicky sklouzávala do davu průměrných, zvedla hlavu. Pokud jim tahle forma (a sestava) vydrží, kldině bych si vsadil na to, že o nich bude ještě slyšet.
|
