Situace už byla jiná, než při přípravách "Fireball". Paradoxně tomu napomohla nemoc Iana Gillana, která zpěváka na celé dva měsíce vyřadila z provozu. Kapela, zejména tedy Glover a Blackmore, měla dost času na skládání nového materiálu. Když byl hotový, vydala se v prosinci 1971 s uzdraveným Gillanem do švýcartského Montreux,
aby zde natočila své další album. Jenže, když dorazila naše pětice na místo, zjistila, že vlastně nemá kde nahrávat, protože kasíno po koncertě Franka Zappy do základu vyhořelo. Naštěstí producent Martin Birch zajistil náhradní nahrávání v prázdných prostorách tamního Grand Hotelu.
Kapela k nahrávání přistupovala jinak, než v případě "Fireball". Tentokráte Gillanova chuť na experimenty musela ustoupit do pozadí a Birch kapelu směřoval do trochu komerčnějších vod, kde
se kladl důraz před sólovými ambicemi jednotlivých muzikantů na písničku jako takovou. Stejně jako v případě "In Rock" se v případě "Machine Head" podařilo kapele vytvořit nebývale silnou kolekci,
která drží pohromadě. Sice už ne tak neutuchající energií a agresivitou jako v případě "In Rock", ale tím, že neobsahuje jediné hluché místo. Hned úvodní "Highway Star" má v sobě
obrovský tlak, který jí ještě dnes, po jedenačtyřiceti letech, zaručuje status koncertního otvíráku. Dvojka "Maybe I´m A Leo" je trochu houpavější boogie a celkově skladba, která by spíše patřila na experimentálnější "Fireball", ovšem i tak má v sobě sílu. Tu neskrývá ani svižná "Pictures Of Home", skladba, která je v současné době už trochu opomíjena, což je ovšem obrovská škoda. "Never Before" je naopak takový smutný případ. Výtečná skladba hodící se na singl, kam přesně jej kapela umístila. Nikdo si jí ovšem nevšiml.
"Všichni jsme byli zajedno, že je to jasná singlovka, nejkomerčnější věc alba. Když jsme tenhle singl ale vydali, byl to největší propadák všech dob," vzpomíná Gillan.
Deep Purple po neúspěchu "Never Before" na vydávání singlů bezmála na rok rezignovali. Jenže pak přišla bomba, která jim otevřela cestu do Ameriky. Kdo by dnes neznal legendární riff "Smoke On The Water", který si ve svých začátcích hrál například Kirk Hammett, Joe Satriani, Mick Mars, ale i ten nejposlednější
šmrdlal z nejhrůznější vesnické kapely. Příběh o tom, jak Blackmorea inspirovalo právě vyhořelé kasíno a mlha nad ženevským jezerem, je dostatečně znám, takže ho nemá smysl opět
opakovat. V souvislosti se "Smoke On The Water" můžeme zmínit jen jeden Blackmoreův citát: Přežívá tak dlouho, protože je hodně jednoduchá." Svatá pravda...
I když "Smoke On The Water" ve výsledku zastínila všechny ostatní na "Machine Head" (v Americe si v singlové hitparádě vybojovala jediné zlato kapely), neznamená to, že by další věc "Lazy" (s úvodními výbuchy Lordových hammondek), skladba spíše ve zrychleném bluesrockovém soundu, a zejména závěrečná řežba "Space Truckin´", další to koncertní tutovka, nestály za nic. Především "Space Truckin´" udivuje rychlostí, Blackmoreovým zlomyslně nabroušeným riffem a vysokými Gillanovými výkřiky.
"Space Truckin´" z alba pravděpodobně nejvíce evokuje nespoutanou energii legendárního "In Rock. A jak se už konečně u Deep Purple stalo zvykem, opět k desce vyšel singl, který se na samotném albu neobjevil. Znovu obrovská škoda. "When A Blind Man Cries" je nádherná bluesová věc, ve které vyznívá především kytara a procítěný Gillanův zpěv.
"Machine Head" je pravděpodobně nejcitovanější klasika Deep Purple. Rozhodně je to deska, která si i po více než čtyřiceti letech zaslouží pozornost, protože zní nebývale svěže. Což je až s podivem s ohledem na to, jaká v kapele panovala nálada. Vše eskalovalo při památném turné po Japonsku, odkud také pochází legendární živák a jedno z nejlepších koncertních alb všech dob "Made In Japan".
V té době už ale kapela byla rozhádaná. Blackmore a Gillan museli na koncerty jezdit odděleně. V rozhovorech jeden na druhém nenechávali nit suchou. Paice a Lord se snažili kapelu ze všech sil zachránit a s chudákem Gloverem se začalo zacházet jako s kusem hadru. Přestože Deep Purple byli na vrcholu popularity, jejich cesta vedla do pekel.
|
