Mrknete-li na stránky vydavatelství Cecek Records, zjistíte, že jeho stylový záběr je vskutku pestrý, byť jakousi základnou by se dal označit punk. Každá várka cédéček z tohoto zdroje tak zákonitě vyvolává zvědavost, co u Cecků vymysleli tentokrát. Druhá otázka, zasunutá kdesi v podvědomí pak zkoumá, jaká podivnost se objeví tentokrát. Cecek Records nezklamali a v tomto kole je z toho AVANTGArda (malá písmena signalizují, že byť jde o počin vskutku neortodoxní, i masový posluchač si na něm po chvíli hledání své najít může) jako hrom. Album „Lajna“ hořické kapely Zamčená hlava se vyznačuje tím, že je stylově obtížně zařaditelné, hudebně těžko uchopitelné, smíchané z leččeho a obohacené lecčím (eldorádo pro dechaře – zazní saxofon, foukací harmonika i trumpeta, zkrátka ale nepřijdou ani příznivci smyčců a černobílých klapek), texty jsou zkratkovitě (a občas podivínsky) abstraktní a počet hostů (a především jejich nezanedbatelný vklad) zaručuje, že různorodost téhle desky je neomezená.
Otázkou však zůstává, co z „Lajny“ zbyde, když vyškrtneme všechny hostující pomocníky. Je tu basák Alex, dlouholetý člen punkerů N.V.Ú. se svým nahrublým řevem, který občas působí příliš nuceně a násilně (toto pochopitelně neplatí absolutně, třeba v závěrečné „Nemá to konec“ skvěle zahušťuje atmosféru), i když i tato poloha je přece jen silnější, než jeho nepřesvědčivý čistý vokál. Toť prakticky vše. Další zajímavosti, stojící za upozornění? V hlavní roli excelentní saxofon (hostující Vít Ryška), jehož tóny kapelu táhnou (nejen tradiční zvuk, ale i podobná melodika skladeb)do vleku Garáže. Oživující trumpeta hostující Honzy Vlačihy. Poetické decentní podmalovávání kláves hostujícího Mirka Vobořila. Tohle všechno rozsvěcí jinak syrový a nepříliš záživný základ.
Ty nejkladnější body získává Zamčená hlava za uvolněnou, umírněným punkem vonící „V kleci“ – důležitou roli hraje nejchytlavější kytarový motiv desky. Protipól pak tvoří zupácký (celkem odpuzující a zařazení na začátek desky mi přijde jako absolutní minela) rádoby vtípek v úvodu „Rozkaz“, prototyp avantgardního úletu (jak v hudební, tak textové rovině) „Sluneční pomeranč“, minimalistické polotovary „Spousta těl“, či „Zlatý časy“. Jak vidno, k mínusové hranici je nahrnuto podstatně větší množství nalajnovaného nákladu, i zbytek songů by houpačku převažoval na tuhle celkem nestravitelnou stranu.
Bez skvělého sága by „Lajna“ byla poloviční, bez ostatních dechů čtvrtinová a díky nepříliš invenční muzice se ještě o kus zkrátí, až je z ní celkem nenápadná čárka. Třeba jsem jen naladěný na úplně jiné světy, ale v tom mém světě „Lajna“ dosáhla jen někam do sféry nezáživné kulisy k jakékoliv činnosti.
|
