Alice In Chains patří k jistotám. Když se jim po různých komplikacích podařilo před čtyřmi lety konečně nastartovat comeback, poté, co zesnulého zpěváka Layne Staleyho nahradili jeho hlasovým klonem Williamem DuVallem z rozpadlých Comes With The Fall, bylo to, jako kdyby tahle kapela nikdy nepřestala existovat. Jerry Cantrell neustále chrlil své valivé riffy, které podporoval disharmonickými vyhrávkami, jako blahé paměti na slavných deskách "Facelift" nebo "Dirt". Dnes už samozřejmě Alice In Chains nemají takový dopad jako na začátku devadesátých let, když s Nirvanou, Soundgarden a Pearl Jam od základu rozorali celou rockovou scénu. Ovšem i tak to comebacková deska "Black Gives Way To Blue", která byla za celou jejich kariéru nejméně depresivní, dotáhla na zlaté ocenění.
Výborné koncerty kapelu vybičovaly k tomu, že má skutečně smysl pokračovat v práci, a proto po slušné comebackové desce jejich souputníků Soundgarden tu máme další novinku od legendy obrovského grungeového hnutí. Když jsem na začátku zmínil, že Alice In Chains jsou jistotou, nemůžete od novinky nazvané podivně "The Devil Put Dinosaurs Here", čekat nic jiného než poctivou práci,
která se opírá o to nejlepší z tvorby kapely i celé grungeové vlny. Sice nemá kapela už čím překvapit, protože prakticky veškeré šokující momenty vystřílela na svém debutu z roku 1990, ale i tak se v případě novinky jedná o skutečně mistrovky zahranou a zaranžovanou desku.
Oproti předchozí "Black Gives Way To Blue" jede novinka spíše v pomalých tempech, které vyvolávají pro Alice In Chains klaustrofobický pocit plný beznaděje a úzkosti. Přesto kapela neskrývá hitové ambice, což je patrné hned od úvodní skladby a pilotního singlu desky "Hollow", který disponuje jedním z nejzapamatovatelnějších refrénů kapely. Další dvojice skladeb "Pretty Done" a "Stone" už jedou ve starých kolejích, po kterých se vláček Alice In Chains proháněl šnečím tempem nekonečnou temnotou. Sem tam se přece jen nebe rozjasní, jako v případě výborných hitovek "Choke" a "Voices", kde dominuje Cantrellova
akustická kytara nebo ve svižnější "Breath On The Window". Překvapí třeba nervní "Phantom Limb", kde si pěvecké party rozdělil Cantrell s DuVallem. I když deska trpí zbytečně dlouhou stopáží, hluchých míst na ní moc není. Možná trochu nezaujme akustická "Scalpel" nebo utahaná "Hung On A Hook", ale to jsou jen drobné vady na kráse.
Alice In Chains natočili další desku, která se může počítat mezi jejich klasické. Staří fanoušci budou pochrochtávat blahem, protože jejich oblíbenci přesně naplnili to, co od nich očekávali. Navíc se nedá (tak trochu jako v případě loňských Soundgarden) mluvit o tom, že by kapela jen odvedla svou práci, protože je zahraná s chutí, láskou a pokorou ke své vlastní tvorbě. Není třeba nic měnit. Asi tak, jak kdysi řekl starý kámoš kapely Duff McKagan: "Proč kopat psa do prdele, když nekouše..."
|
