Sobota přinesla minimálně stejně atraktivní program jako den předchozí. Několikrát jsem proto musel řešit, kterému pódiu dám vlastně přednost. Počasí naštěstí Basinfirefestu letos celkem přálo, což mi to rozhodování značně zpříjemňovalo.
První volba padla na rockové Dilated. Ti se zde chlubili se svými skladbami ze své debutové desky „5. hřích“. Příjemná a talentovaná zpěvačka Lucka si sice chvíli na velké pódium zvykala, ale nakonec se vůbec nemá za co stydět.
To Fast Food Orchestra se na festivalech cítí jako doma. Mnoho rockových či metalových fandů asi bude jiného názoru, mě ale jejich reggae/ska rytmy příjemně osvěžili. Nicméně větší počet posluchačů bychom určtiě napočítali u kapely Cocotte Minute. Těžko říct, proč je tato parta tolik oblíbená. Hudebně na nich nevidím nic výjimečného. Ale tady jde především o show. Tu Pražáci vytvořit umí dokonale!
Formace Henych 666 kolem zpěváka a baskytaristy Vlasty Henycha, který nedávno odešel od kapely Törr, vzbuzuje určitě hodně pozornosti. Jeho nový projekt zní svěže i dostatečně agresivně. V budoucnu o něm určitě uslyšíme …
Následující dvouhodinovka patřila mladým a talentovaným. První z nich Modesty & Pride se s konkurencí vypořádali bravurně. Jejich věkový průměr sice sahá něco málo přes dvacet, na velkém pódiu však působili jako zkušení pardálové. První polovina koncertu patřila metalu s extrémními vokály a progresivními prvky, příchodem zpěvačky Jitky Válkové (vítězka soutěže Česká Miss 2010!!) se vše otočilo o sto osmdesát stupňů. Zazněly třeba covery známých hitů jako „Living After Midnight“ od Judas Priest či „What’s Up“ od 4 non Blondes. Jitka má skutečně obrovský talent, tak doufejme, že bude tomuto žánru věrná.
Podobné vyznění mělo i vystoupení velmi nadějných Hand Grenade. Ti se ve Spáleném Poříčí předvedli i minulý rok a už tenkrát jsem jim předpovídal slibnou budoucnost. Letošní vystoupení na mém názoru nic nemění. Instrumentální vyspělost, příjemný vokál a hitové skladby, které se dobře pamatují. Klobouk dolů! Pro ty, kteří neslyšeli, doporučuji skladby jako „Jed“, „Noční můry“ či „Paranoia“.
Po mládí přišla řada na zkušenost. Na jedné stage hrál Miloš DODO Doležal, na té druhé zase Aleš Brichta Project. Po delším váhaní jsem se rozhodl zhlédnout druhého jmenovaného. Ten nedávno vydal nové album „Údolí sviní“, které je zase nahráno s novou sestavou (proto změna i v názvu skupiny). Největší prostor byl tedy logicky věnován právě aktuální novince, nechyběly však ani staré známé hity. Show sice malinko postrádala moment překvapení, ale i tak jsem byl celkem spokojený.
Prvním velkým sobotním lákadlem byli bezpochyby švédští borci Hardcore Superstar. Tato formace v ČR vystoupila dokonce úplně poprvé. Od jejich koncertu jsem si proto hodně sliboval, jejich studiové desky mě navíc hodně baví. S radostí můžu oznámit, že velké očekávání bylo naplněno. Švédové vtrhli na pódium s neuvěřitelným nasazením, které jim vydrželo po celých padesát minut. Frontman Jockey Berge byl na pódiu k nezastavení, fanoušci mu přímo zobali z ruky. Zazněly pecky jako „Dreamin‘ in a Casket“ či „Last Call for Alcohol“. Kdo tedy očekával přímočarou jízdu a příval obrovské energie, musel být nadmíru spokojený.
Dánští Pretty Maids se českému festivalovému publiku v posledních letech hlásili celkem pravidelně. V Poříčí jsem měl zpočátku strach z ozvučení. Zpěvák Ronnie Atkins nebyl navíc zpočátku ani moc slyšet. Během pár chvil se však naštěstí dalo vše do pořádku. Kapela hrála očividně s velkou radostí, možná proto mě bavila více než na Metalfestu 2011. Čím déle totiž Dánové hráli, tím víc rostla celá atmosféra. Škoda tedy, že nebylo více času, protože koncert měl v ten večer gradující tendenci. Tvorbu Pretty Maids nemám nijak moc nastudovanou, ale skladby jako „Litlle Drops from Heaven“ či „Future World“ prostě patří k povinné zásobě každého metalového fanouška.
Vysoká laťka, která byla nastavena, byla však ještě překonána. Na festival dorazila jedna z nejoriginálnější metalových skupin posledních let Van Canto. Německá šestice potřebuje ke své hudbě jen jeden nástroj (a to bicí), jakékoliv ostatní doprovody už obstarávají jen a jen hlasy protagonistů. Pohled na pódium, kde stojí hned pět osob s mikrofonem, je tak velmi netradiční. Popisovat však skutečnou podobu toho, co slyšíte z reproduktorů, je zbytečné. Tohle se musí prostě zažít na vlastní kůži! Z pětice zpěváků nelze ani nikoho více vyzdvihnout, protože každá vokální linka má ve výsledné harmonii svůj význam. Van Canto se tradičně pustili do předělávek známých hitů, pochvalu si však zaslouží i jejich vlastní tvorba. Tak nějak si představuji hudební genialitu!
Zbytek večera obstaraly na hlavní stage už kapely daleko tvrdšího ražení. Jako první na řadě byli Hail of Bullets, oldschoolový deathaři, kteří svůj žánr ctí se vším všudy. Protože však na vedlejším dějišti hráli čeští sympaťáci Five O’clock Tea, dal jsem přednost jim. Ty považuji na naše poměry za velmi nadstandardní kapelu, která mě baví hlavně svojí žánrovou variabilitou. V jejich hudbě zaznamenáte všechny možné styly, jako je tvrdší podoba rocku, rap či nějaká ta elektronika. Tato směsice je však neuvěřitelně zábavná.
Konec dne měl na svědomí metalcore v podobě kapely Unearth a nakonec zase death v podání Nizozemců Sinister. Hudebně bohužel nic pro mě. Možná Unearth se díky zajímavým melodickým hrátkám dali celkem v pohodě poslouchat.
|
