Bret Michaels je dnes v pozici, kdy si může dovolit cokoliv. Záda mu kryjí multiplatinové úspěchy (zejména prvních tří desek) jeho domovských Poison, na scéně i přes počáteční úšklebky patří mezi všemi respektovanou osobnost a ta léta, kdy patřilo k nejoblíbenějším kratochvílím hudebních kritiků bouchnout si do něj, respektive do Poison, jsou už dávno tytam. Vliv Poison na scénu je neodiskutovatelný, a kapela ještě dnes dokáže plnit i ty největší arény (samozřejmě v Americe, v Evropě to bylo vždycky o fous slabší).
Jak jsem řekl, Michaels si může dovolit prakticky cokoliv. A proto si může dovolit, jen tak se sejít se svými přáteli jako je exkytarista Kiss Ace Frehley, kytarista Def Leppard Phil Collen, basisté Hugh McDonald (Bon Jovi), Eric Brittingham (Cinderella) Michael Anthony (Chickentfoot, ex-Van Halen) nebo legendární Bobby Capps od jižanských rockerů .38 Special či dokonce Leslie West, vůdčí osobnost průkopníků rocku přelomu šedesátých a sedmdesátých let Mountain a udělat si desku jen tak pro potěšení. Prodejnost je díky jeho jménu, ale i díky zúčastněným hostům zaručena, a že deska nebude multiplatinová, nevadí, těch už je dost.
Ač se tváří jako řadová deska, má do ní „Jammin´ With Friends“sakra daleko. Michaels ji sice tak prezentuje, ovšem jedná se o jakýsi kompilát jeho sólových skladeb, největších hitů Poison, několika předělávek a hrstky novinek. Začněme tedy u novinek, těch není ani jak do mariáše. Jednou z nich je podivnost jménem „You Know You Want It“, což je elektronická záležitost, kterou by spíše člověk čekal od Tommyho Lee a na které s Bretem spolupracoval klávesista George Clintona Peter Keys. „The App Song“ je už klasičtější záležitost, kde se mísí vlivy Poison z období desky „Crack A Smile“ a Bretovy sólové tvorby. Novinkou jsou i dva covery – klasicky pojatá „Sweet Home Alabama“ od Lynyrd Skynyrd s hostujícím členem Lynyrd Sykynrd Garym Rossingtonem a „Maragertaville“ od druhdy populárního pěvce popových šlágrů Jimmyho Buffeta. V podání Michaelse v roce 2013 zní spíše jako odporný pop z dob Ein Kessel Buntes. Brrrr!
Zbytek z dvacítky skladeb jsou největší hity Michaelsovi sólové kariéry, jako třeba tři roky starý flák „Nothing To Lose“, kde si Bret zapěl duet s mladou hvězdičkou Miley Cyrus. Je tu vůbec první Michaelsova sólová skladba „Party Rock Band“, kterou zpěvák nahrál spolu se svým parťákem z Poison C.C. DeVillem a dnes již zesnulým bubeníkem od Ozzyho Osbournea a Mötley Crüe Randym Castillem a kterou použil na soundtrack ke svému prvnímu filmu „A Letter For Death Row“. Je tu ale i famózná balada „Fallen“, která kdyby byla na deskách Poison, žne platinové úspěchy.
Pak jsou tady samozřejmě věci od Poison. „Nothin´ But A Good Time“ je tu ve dvou skoro stejných (a hned předesílám, že zbytečných) verzích. Stejně tak „Every Rose Has Its Thorn“. Jednou v normální verzi, podruhé v countryové. Ovšem ani jedna z nich nedosahuje originálu, čili proč to nahrávat znovu? Trochu překvapí „Unskinny Bop“, který má odlišné aranže a vcelku zaujme i „Talk Dirty To Me“. Jenže originál je originál.
Když to tak shrneme, tak ona vlastně celá tahle deska je zbytečná. Novinky nemají prakticky žádnou velkou sílu, některé skladby působí doslova jako vymetení šuplíků a zbytečné nové, a slabší verze od Poison, taky nedávají důvod proč tohle vydávat. Mnohem raději bych měl na stole nové řadové album Poison.
|
