V posledních letech je móda být retro. Retro rock jako ze sedmdesátých let, old school thrash vlna, návrat tradičního heavy metalu. A o jedné takové desce je i tato recenze. Battle beast jsou mladá finská kapela, která má na kontě album „Steel“ z roku 2011 (vyšlo i vloni v reedici) a letošní eponymní zásek. „BéBéčka“ hrají muziku, která vás hodí zpět o třicet let. Osobně tenhle boom skupin věnujících se hraní klasického „hevíku“ nemusím. Přesto mě tohle album dostalo. Pěkný obal, výborná pověst a ohlasy mne donutily desku si poslechnout a nelituji.
Hned úvodní šleha „Let it roar“ má atributy pořádného hitu. A hlavně v jedné věci mají „Bébéčka“ výhodu oproti ostatním……mají Nooru Louhimo! Ta nahradila Nitte Valo, která dala kapele zničehonic vale. To však skupinu nemusí mrzet, protože Noora je dar z nebes (nebo pekla?). Právě v úvodní skladbě to pořádně rozbalí ve stylu, který mi evokuje Accept. A zpěvačka postupně rozkrývá své rejstříky. Od „mazlivky“ až po „cirkulárku“ a „ječák“. Ta holka prostě umí. První tři skladby jsou tutovky. Heavy metal ve středním tempu vyzdobený o klávesy (v „Out of Control“ bych snad i přísahal, že jsem je snad slyšel u starých Nightwish) a kytarová sóla. Sound je čistý a kombinuje atmosféru „80.-tých“ let s dneškem. A i když většina písní připomíná nějakou slavnější kapelu (hodně ty Accept, Iron Maiden nebo i Def Leppard) pořád si myslím, že Battle Beast přidávají i něco svého. Z každé noty slyším radost z hraní a nadšení pro muziku.
„Neuromancer“ – pro mě první vrchol alba. Totální hitovka. Téměř diskotékové tempo, archaické klávesy (jako ze starých videoher) a nakažlivý refrén. „Raven“ je načichlý speed metalem a Noora je jak utržená ze řetězu. Půlka desky je za námi. Přichází pomalejší kousek, který bych spíše přiřadil k hard rocku „Into the heart of danger“. Strašně se mi líbí ten „něžný“ začátek skladby. Noora umí uši i hezky pohladit. Dál přicházejí pro mě méně „nápadné“ skladby. Ale i ty jsou na velice vysoké úrovni. Vybočuje z nich instrumentální intermezzo „Golden Age“. „Fight, kill, die“ – titul jak od jistých Manowar. Tahle skladba je možná největší „nátěr“ na albu. Řízný hevík jako pila kanadských dřevorubců.
A potom? Druhý vrchol alba – největší hit – klipová píseň…to všechno je „Black Ninja“. Tady Noora opravdu ukázala vše – ehm, myslím hlasově. Zpívá tu něžně (člověk by se až zamiloval), pak přidá svému hlasu nakřáplost, aby přišel výbušný a nakažlivý refrén, ve kterém si užijeme její ječák. Na závěr ještě proprší „Rain man“, který desku skvěle uzavírá. Už dlouho jsem neslyšel kapelu (myslím nějakou novou), která by měla takový čich na hitovost. A ještě jednou musím vyzdvihnout Nooru – je prostě skvělá. Budu doufat, že to není záležitost jen jednoho okamžiku, ale že „BB“ budou pokračovat minimálně stejně dobře i dál. Heavy metal totiž potřebuje nové kapely, které budou moci zaplnit haly.
I přes mou poměrně jednoznačně pozitivní recenzi dávám známku, o kterési myslím, že desce sluší. Ne všechny písně jsou úplné „pecky“ a ani ničeho originálního se tu nedočkáme. Ale třeba dám příště i víc.
|
