Tahle kapela měla vždycky ty nejlepší předpoklady stát se hvězdou mezinárodní velikosti. Byla totiž jedna z prvních (ne-li vůbec první) superskupin v hairmetalovém ranku v jejímž čele stál protřelý bubeník Carmine Appice, který už v šedesátých letech působil u - v té době hodně vlivných - Vanilla Fudge. Jenže skutečnost byla jiná a přestože desky „Ready To Strike“ nebo o poznání měkčí „Thrill Of A Lifetime“ byly nepopiratelně kvalitní, prodejními trháky se nikdy nestaly. Proto jsem se také před dvěma lety divil, že King Kobra slaví reunion, který korunovali bezejmenným albem. To nebylo vůbec špatné a ukázalo kapelu v modernějším světle.
Comeback ale pokračuje a navíc ve stejné sestavě a s novou deskou. Jak to tak vypadá, tak pětici Paul Shortino (zpěv), David Henzerling, Mick Sweda (oba kytary), John Rod (baskytara) a Carmine Appice (bicí) je nějaký komerční neúspěch fuk. Novinka v podstatě pokračuje ve stylu, který vytyčila předchozí deska. Skladby jsou moderně pojaté, i když se jedná samozřejmě o klasický dirty rock n´roll nebo hair metal, chcete-li. Člověk si už tak zvykl i na zpěváka Paula Shortina (původní vokalista Mark Free, dnes tedy zpěvačka Marcie Free stále působí v projektu Unruly Child) a musí uznat, že jeho chlapácký projev pasuje k dnešním King Kobra mnohem víc než zženštilý (sic!) zpěv Free.
Ve svém stylu je „King Kobra II“ dobrou deskou. Muzikanti předvádějí samozřejmě precizní výkony. Aby také ne, když si v minulosti prošli takovými partami, jako je doprovodná kapela Ozzyho Osbournea, W.A.S.P., BulletBoys, Quiet Riot nebo Blue Murder. Klasického fanouška rozhodně potěší otvírák „Hell On Wheels“, který má v sobě trochu atmosféry kapel jako Velvet Revolver nebo Audioslave. Jinak jsou skladby víceméně konzervativnější. „The Crunch“ (začátek až příliš může evokovat „Lick It Up“ od Kiss) by se neztratila ani na mainstreamové „Thrill Of A Lifetime“. „Running Wild“ nebo „Knock´em Dead“ mají zase stadiónové refrény, se kterými by se snad daly lámat skály. Pochopitelně k několika přehmatům dojde.
Třeba zoufale nudnou baladu „Take Me Back“ si kapela klidně mohla odpustit. Obešel bych se i bez nevýrazných „The Ballad Of Johnny Rod“ (začátek je jak z filmu Přednosta stanice) a „Deep River“. Zejména druhé jmenované zoufale chybí jakýkoliv nápad…
I tak lze na novinku pohlížet jako na nadprůměrnou nahrávku. Nepřekvapí. To ne. Ale rozhodně ani fanouška kapely nenasere a ostatní, kteří mají rádi klasičtější tvář rockové muziky, si ji mohou v klidu pustit taky. Kvalita už je zaručena jen zúčastněnými muzikanty. A pro ty, kteří si oblíbili předchozí album: Po tomhle skočte taky, prakticky se jedná o dvojče…
|
