Avenged Sevenfold jsou dost možná metalovou kapelou současnosti s nejrychleji rostoucím kreditem na americkém trhu. Stejně jako minulá deska „Nightmare“, tak i novinka „Hail To The King“ se usadila na špici žebříčku oficiální americké hitparády, stejnou pozici zastala i v Anglii, a ve Finsku ji z prvního místa sestřelila jen novinka rock n´rollového barda Michaela Monroea. Toho jsem nezmínil jen tak náhodou. Když jsem si totiž v recenzi na jeho novinku „Horns And Halos“ pochvaloval, že Monroeovi je možno věřit každé slovo, které zazpívá, tak právě u Avenged Sevenfold je tomu úplně naopak.
Mám s touhle kapelou proto problém. Naprosto jí chybí upřímnost a nadhled. Jistě, postupem času se z ní stala už jakási instituce, která ovšem od platinového úspěchu desky „City Of Evil“ kalkuluje, jak ještě vyždímat více dolárků, prodat ještě více desek a přitom si zachovat bezpečí, jako když si při sexu s manželkou nasadíte prezervativ. Studení jako psí čumák mi přišli už v roce 2006, když jsem je viděl před Guns n´Roses v Praze a od té doby mi to přijde stále horší a horší.
Předchozí nahrávka „Nightmare“ mě docela překvapila. Jak jsem psal tehdy v recenzi, nečekal jsem nic a jsem tedy mile překvapen…, bohužel tady už to napsat nemůžu. I když jsem také nic nečekal, překvapení se jaksi nekoná. Na předchozí desce úroveň kapely vytáhl bubenický čaroděj Mike Portnoy, jehož kouskům novic Atin Illejay nestačí ani náhodou. Ale to by možná bylo to poslední, co by mi vadilo. Co nejvíce praští do očí je fakt, že Avenged Sevenfold jsou opravdu kopírka všeho úspěšného, co kdy bylo v metalu vymyšleno. Tentokrát si posvítili na Černé album Metallicy, proto úvod desky v podobě skladby „Shepherd Of Fire“ evokuje až moc nápadně „Enter Sandman“. Budiž, s přimhouřením obou očí, budiž…
Jenže, když pak na mě vyběhne „This Means War“, což je naprosto nestoudná a sprostá vykrádačka „Sad But True“, mám chuť Avenged Sevenfold proklít do sedmého kolene. Záverečná „Acid Rain“ zase spojuje „Nothing Else Matters“ a „November Rain“. Ale tady to aspoň není tak okaté.
Najdou se tu i dobré skladby jako „Doing Time“, která má v sobě aspoň trochu progresivního přístupu. Dá se poslechnout i trochu klišovitá „Hail To The King“ nebo baladická „Crimson Day“, ovšem na desku kapely, která patří k želízkům amerického metalu, je to docela málo. „Hail To The King“ má sice perfektní produkci, zpěv M. Shadowse zní dobře, kytary jedou přesně tak, jak se v daném žánru očekává. To je všechno v pořádku. Jenže celá deska kolem vás proletí, vy si stihnete zanadávat, jak tihle spratci můžou tak nestydatě krást a to je všechno, co si z toho budete pamatovat. Ne, tohle není dobré album.
|
