The Runaways jsou dnes už skoro zapomenutou kapelou. Nehledě na fakt, že to byla první rocková kapela, složená ze samých osob něžného pohlaví, dnes už se jedná spíše o encyklopedický pojem. V současnosti je už běžné, že v čele rockové kapely stojí žena, ovšem oproti těm dnešním frontwoman (ne, opravdu nebudu jmenovat…) měly kočky z The Runaways, ehm…, koule. Byla to pořádně našlápnutá rock n´rollová hudba, která čerpala jak z glam rocku, tak i newyorské punkové scény a hity jako „Cherry Bomb“ nebo „Queen Of Noise“ byly koncem sedmdesátých let opravdu zjevení.
Jenže v roce 1979 bylo po všem a po The Runaways zbylo jen pár vypatlaných rtěnek, zástupy slintajících chlapů a dvě alba. Pro rockovou historii bylo ovšem důležitější, co se dělo potom. Ve výsledku totiž tahle kapela posloužila jako odrazový můstek dvěma jejím nejvýraznějším osobnostem – kytaristkám Litě Ford a Joan Jett. Obě dámy jsou dodnes hudebně činné a přestože největší úspěchy mají už dávno za sebou. Litě Ford už jsme se na těchto stránkách věnovali víckrát, je proto dnes čas na Joan Jett, která právě vydává své třinácté řadové album „Unvarnished“.
Kariéra Joan Jett vzala rychlejší obrátky, než její kolegyně Ford. I když v historickém hledisku byla v osmdesátých letech úspěšnější Lita, Joan měla raketovější start. Léto roku 1981 bylo na hudebné scéně nebývale horké. V Anglii zuřila Nová vlna britského heavy metalu, ovšem Amerikou zmítala jakási podivná post-punková vlna a své nejlepší chvilky zažívali dinosauři rocku pro dospělé. Do toho rádiovým éterem proletěl singl „I Love Rock n´Roll“. Původně ne zrovna úspěšná skladba z roku 1975 od kapely Arrows se v podání Joan Jett stala hitem a třiadvacetiletá kytaristka rázem platinovou umělkyní. Její kariéra ale začala brzy upadat. Nastartovat ji měla deska „Up From Alley“ s hitem „I Hate Myself For Loving You“ (Joan ji složila s hitmakerem Desmondem Childem), což se sice stalo, ale zase jen na pár chvil.
Vcelku nevydařený pokus zachytit v roce 1994 tehdy mocnou vlnu grunge s albem „Pure And Simple“ vyčichl dříve než prd z papírového pytlíku a Joan Jett se na deset let odmlčela (když nepočítáme podivný projekt The Gits s albem „Evil Stig“). Její comeback už nebyl tak sledován jako nová alba Lity Ford, a tak novinka „Unvarnished“ vychází také docela v tichosti, opět na vlastní značce Blackheart Records.
V podstatě se žádné překvapení nekoná. Joan na novince opět vybrušuje svůj styl, který má oproti hudbě, kterou se prezentuje Lita Ford, mnohem blíže k duchu původních The Runaways a pachuti punkové scény konce sedmdesátých let. Slyšíte tady Ramones, slyšíte New York Dolls, ale taky Slade, Sweet nebo Cheap Trick. Joan navíc přidala do svého repertoáru pár zdařilých skladeb, které se dají považovat za docela slušné hity. Je jím rozhodně úvodní kousek „Any Weather (606 Version)“, která má výtečný stadionový refrén.
Mezi ty lepší kousky tvorby paní Jett se rozhodně budou počítat i pecky jako „Soulmates To Strangers“, „Reality Mentality“, „Make It Black“ a nakonec i závěrečná balada „Everybody Needs A Hero“. Jasně, najdou se i slabší kousky, které jsou zde možná jen proto, aby album natáhly na obligátních deset věcí. Je to rozhodně nevýrazná dvojice „Fragile“ a „Different“, což je opravdu jen nudná vata.
„Unvarnished“ nebude ta nejúspěšnější a nejlepší deska v kariéře Joan Jett. Je to prostě album do řady. Album, které připomene ducha sedmdesátých let, ale rozhodně nezní vyčpěle. Nečekejte od něj zázraky a převratné skladby, ale pokud chcete nadmíru příjemný rock n´roll, hraný s grácií protřelých muzikantů, určitě se nezklamete.
|
