Položme si otázku. Byla tahle kapela někdy zajímavá něčím jiným, než že si všichni členové po vzoru „bratrských“ Ramones říkali stejným příjmením Dwarf? Jistě, patřila do generace kanadských heavy metalových kapel, které se snažilx začátkem osmdesátých let konkurovat těm z Ameriky, jako byli Mötley Crüe, Ratt, Quiet Riot, Y & T, Twisted Sister, Malice, Armored Saint a další. Možná to bylo destinací nebo tím, že neuměli napsat takové hity jako zmínění Amíci, ale Killer Dwarfs nezažili ani těch patnáct minut slávy. Ale abych nebyl nespravedlivý. Desky „Big Deal“ a hlavně „Dirty Weapons“ něco do sebe měly, ovšem nijak se jim nepodařilo vybočit ze zástupu těch druhých a sklidit mezinárodní úspěch.
Když tahle kapela nepařila mezi top v osmdesátých letech, byla prakticky šedí průměru, může dnes čekat někdo něco jiného? Muzikanti jsou o pětadvacet let a několik hektolitrů kořalky starší, unavenější. Samozřejmě ani v případě novinkové desky „Start @ One“ se nejde pod nějakou kvalitativní laťku, na to byli Killer Dwarfs vždycky moc dobří muzikanti. Jenže nejde se ani přes ten průměr, i když občas kapela nakoukne do vyšších pater, brzy ji absence nápadů zase srazí do toho mezipodlaží.
Na první desce Killer Dwarfs po jedenadvaceti letech se hraje všechno podle pravidel napsaných v roce 1981. „Bratři“ uznali za vhodné, že se prostě nic měnit nebude. Vsadili na jistotu. Jenže ono v roce 2013 už nic nemůže znít tak, jako v roce 1981. A proto, když se slibně rozjíždějící úvodní „Lonely Road“ totálně zprzní nefunkčním refrénem, kývnete hlavou, že před třiceti lety byste to možná sežrali i navijákem, dneska už ani náhodou. A právě takových míst je na desce nejvíc. Takových, kde je cítit jistý potenciál, ovšem ve většině případů je totálně zazdí upachtěný refrén. Nic na tom nemůže omluvit fakt, kterým se členové kapely ohánějí, že deska byla složena před dávnými lety. Prostě vychází teď, musí se měřit současnými hledisky.
V podstatě z devíti skladeb vyčnívají dvě, která snesou ta přísnější kritéria. Jednou z nich je svižná „Solid Ground“, která sahá po popmetalových metách. V roce 1988 by rozhodně byla jednou ze stěžejních skladeb žánru. Druhá a asi nejlepší skladba kolekce je „Adalina“, jenž působí hodně svěžím dojmem, má trochu lehký nádech alternativy devadesátých let a ve výsledku nejvíce evokuje Vain v období jejich desek „Move On It“ a „Fade“. Velice příjemná záležitost.
Zbytek je víceméně, jak jsem už zmínil, ten průměr, který kolem vás profrčí a když vás nestačí zprudit, tak nebudete ani vědět, co jste to poslouchali. Devizou kapely je stále mladický hlas Russe Dwarfa, jenže na tom se až tak úplně stavět nedá, když prostě nápady, které by desky táhly, chybí.
|
