James Christian nebyl v rámci své domovské kapely House Of Lords, kde už je delší dobu jediným původním členem, zrovna plodným skladatelem. V první (a mnohem úspěšnější) fázi kapely tuto roli na svá bedra vzal klávesista Gregg Giuffria a ve fázi druhé, která trvá až do dnešních dnů, basista Jeff Kent a kytarista Jimi Bell. Proto je Christianova sólová deska opodstatněná. Zpěvák samozřejmě není špatný skladatel a jeho rukopis spíše směřuje k původním House Of Lords, než k dnešní podobě kapely, která je přece jen od té starší poněkud tvrdší. A to i přesto, že kompletní současná sestava je, ve společnosti Christianovy manželky, kanadské zpěvačky Robin Beck, na desce ke slyšení.
Jamese Christiana můžeme počítat mezi rockovou pěveckou elitu. V hrdle má to, čemu se říká „Velký hlas“. A sám svůj talent dokáže dobře zúročit a přesně ví, kam hlas posadit a kde už by zněl blbě. Proto není pro něj nic jednoduššího, než si napsat takové skladby přímo na míru. Novinka „Lay It All On Me“ proto pokračuje v duchu předchozích dvou sólových alb „Rude Awakening“ a „Meet The Man“. Většina skladeb totiž jde k samé podstatě AOR/Rocku pro dospělé, až někam do poloviny sedmdesátých let, kdy se teprve na scéně rozkoukávaly takové ikony jako Journey nebo Foreigner.
Právě k hudbě Journey přelomu sedmdesátých a osmdesátých let má „Lay It All On Me“ nejblíže. Taková „Believe In Me“ je jako vyšitá z pera Neala Schona a Christian v ní dokonce zní jako Steve Perry v dobách své největší slávy. Podobně působí i mainstreamově pojatá „Let It Shine“, která zase může evokovat měkčí chvilky Survivor. A když přece jen ke slovu přijdou tvrdší věci jako „Sacred Heart“ nebo „You´re So Bad“, pořád se k věci přistupuje s nadhledem, který je pro styl AOR zásadní. Kytary neřežou tak tvrdě jako na posledních deskách House Of Lords, všechno je spíše uhlazenější, mainstreamovější. V tomto případě je to v pořádku. Christian nahrál desku od srdce. Je cítit, že se nežene do nějakých bezbřehých experimentů a že mu přízeň menšího publika rozhodně stačí.
O tom, že styl AOR je už dávno za zenitem, nemá smysl mluvit. Journey ani Foreigner, jako dvě nejzásadnější ikony tohoto směru, už dávno neprodávají desky v milionových nákladech a rádia si našla jiné oblíbence. Jenže i když tento styl není na vrcholu, neznamená to, že by v něm nemohly vznikat dobré desky. Tohle je jedna z nich. Alespoň pro uplynulý rok.
|
