Doby, kdy se kapely nebály experimentovat a jít za hranice stylu, který léta představovaly, jsou už dávno pryč. Dnes je nepředstavitelné, aby třeba Vince Neil natočil tak odvážné album, jako bylo „Carved In Stone“, aby Skid Row zněli spíše jako Pantera (v rámci desky „Subhuman Race“) nebo Warrant přišli s postapokalyptickou operou „Dog Eat Dog“. Dneska se hraje všechno na jistotu. Na to, aby kapela nepřišla ani o jednoho příznivce, ovšem s minimálním potenciálem získávat některé další. Všechno je moc předvídatelné a bez překvapení.
A přesně tak by se dala označit i deska kapely Ez Livin´, za kterou stojí kytarista Bonfire Hans Ziller a někdejší zpěvák Accept a Bangalore Choir David Reece. Hned od první skladby „That´s How He Rocks“ přesně víte, kdy přijde jaká melodická linka, kdy nastoupí refrén, kdy Ziller vytáhne kytarové sólo. Vše je vedeno přesně v intencích Bonfire (ne nadarmo je Ziller u Ez Livin´ hlavním skladatelem), ovšem už to postrádá tu mladickou rozdováděnost alb „Don´t Touch The Light“, „Fireworks“ a „Point Blank“. V té době byl stadiónový hard rock na vrcholu a Bonfire se dařilo.
Ovšem po tolika letech se právě tento druh rocku už vyžvýkal, vyčerpal a přišel o zmíněný moment překvapení. Už těžko se bude vymýšlet nové „Jump“, „The Final Countdown“ nebo „Animal“. Proto už hodně málokterá deska bude stěžejním dílem. V podstatě v tomto žánru a potažmo i u Ez Livin´ jde o to vytvořit příjemnou skladbu, která se bude dobře poslouchat jak doma v obýváku, tak i s kelímkáčem v ruce na některém z festivalů.
A po několikerém poslechu jejich novinky (po třiadvaceti letech od debutu „After The Fire“) „Firestorm“ člověk může konstatovat, že tato snaha pánům vcelku vyšla. I když rozjezd v podobě „That´s How He Rocks“ a zejména nudné dvojky „Loaded Gun“ je trochu křečovitý, nejméně od balady „Let´s Fly Away“ nabírá deska sympatický kurz. I když Reece právě v této skladbě přecenil svoje možnosti, až tak rušivý element to není.
Vyloženě příjemně pak působí velmi specificky pojatý cover „Easy Livin´ „ od Uriah Heep, který kapele v podstatě dal jméno. Zillerovy hoši skladbu zpomalili a její části obalili výborně zahranými hammondkami, které vzdávají poctu Kenu Hensleymu. Dobře vyzněly i asi dva největší hity alba „Too Late“ a závěrečná rychlovka „Into The Night“. Čili v podstatě příjemné překvapení.
Když to vezmeme kolem a kolem, je Ez Livin´ příjemná záležitost, která si nehraje na objevitele něčeho nového, ale dobře se poslouchá. Pro Reece je to možná šance ukázat světu po řadě průměrných až lehce podprůměrných alb, že „to tam pořád ještě je“, pro Zillera je tahle deska (stejně jako debut z roku 1991) ventilem jak uniknout ze slepé uličky, kde se Bonfire s pár posledními, vcelku dost mizernými alby, pohybují.
|
