 Člověk bez zkušeností by nikdy neřekl, že za prvé může vůbec vzniknout něco jako metalová a-kapela, a za druhé, když už tedy něco takového vznikne, dokáže to rozpoutat nevídaný kotel. O tom, že je obojí možné, nás Van Canto už pár let úspěšně přesvědčují. A jejich sobotní zastávka v Praze s německými folkovými kolegy z Winterstorm vše jen utvrdila. Kapela, ve které kromě bubeníka působí už jen a jen „zpěváci“, kteří imitují hudební nástroje svými ústy a plícemi, se ne bezdůvodně musela přesunout z menšího klubu do smíchovského Meet Factory, které jí i tak bylo téměř malé.
Je vidět, že popularita kapely čím dál víc stoupá a právem. Vzpomínám si, jak jsem nedávno tvrdila, že kapely, které se pohybují na scéně dvacet let a více, hravě strčí současné umělce do kapsy, to ale o Van Canto vůbec neplatí. Protože to, co předvedli v Praze, byl opravdu prvotřídní zážitek hodný zmínky a tak jsme s kolegou Savou opět spojili síly, abychom těm, co to z jakéhokoliv důvodu prošvihli, dali vědět, o co přišli:
Savapip:
Van Canto po vydání svého pátého alba „Damn Of The Brave“ brázdí Evropu a Praha je konečně přivítala poprvé na samostatném koncertu v Meet Factory. Společníka jim dělají power-folkoví krajané Winterstorm, na jejichž novince „Cathyron“ také ještě zasychá inkoust. A ačkoliv plakáty slibovaly i speciálního hosta (škoda, že s sebou nepřivezli i okulibé divoženky Arven, které s touto dvojicí hrály na rodné hroudě), nikdo další se k téhle partě už nepřidal. Ale upřímně řečeno, nevadilo to. Z obou spolků šlo maximum pozitivní energie, takže snad každý návštěvník musel odcházet plně nasycen.
Průvodním znakem prvního koncertu Van Canto v Čechách před třemi lety byl fakt, že mě v předních řadách málem ušlapala metalová omladina v sukních, o kterou na „běžných“ metalových koncertech (rozhodně ne v tak hojném počtu) rozhodně nezakopnete. I když se aktuálně u vstupu do Meet Factory zdálo, že tentokrát budou mít převahu odrostlejší borci, přední řady opět okupovala mládež. Je-li to dáno líbivostí tvorby Van Canto (abych nebyl nespravedlivý, tak i Winterstorm, neb se v hledišti našli tací, kteří přišli přímo na ně) či nástupem nové metalové generace (upřímně, obávám se, že varianta první je správně…) se necháme překvapit.
Winterstorm předvedli, jak zabrat na tuzemské publikum. V první řadě chytlavě (dokonce chytlavější, než z desek) živé songy – melodicky rytmické mašírenmarš, či folkem líznuté chlastací hymny v divokém tempu, v druhé řadě působivé a strhující vystupování stylově oděného hobita Alexandera Schirmera (excelentní divoký taneček ve „Windkeepers“, dokonalá imitace samplovaných houslí,…), živočišnost kytaristů, sympatická čeština basáka Petera Cervenyho (už jeho příjmení naznačuje, že k našemu rodnému jazyku nebude mít daleko), pochopitelně motající se kolem našeho národního moku. Kdyby snad tohle -sice průhledné, ale účinné - nezabíralo (jako že vše na 100% fungovalo prakticky od nástupu kapely na scénu, skvěle spolupracující publikum veškerou energii vracelo obratem zpátky, takže o společné skandovačky, nadšené reakce a zdvižené roztleskané ruce nebyla nouze), s blížícím se závěrem vystoupení začala nadšeně vraceným „rakkatakkováním“ příprava na hlavní hvězdu večera a zlatou tečku všeobecnému pozitivismu pak dalo kolektivní „Happy Birthday“ kytaristovi Arminu Haasovi. Bylo na co koukat, bylo na co pařit,  maximálně podařený set, poskládaný ze všech tří alb kapely měl šťávu – jednoduše řečeno, zábava. Škoda že nedošlo na přídavek, Winterstorm i lidstvo pod pódiem by si ho zasloužilo.
Co se Winterstorm týče, bohužel mám poněkud jiný názor na věc, než většina přítomných fanoušků. Ačkoliv se kapele nedá upřít elán, šlapavost, skočnost etc. etc. již výše zmíněné, pro mě prostě zůstávají nudnou power/folkovou bandou, jejíž songy si za střízliva prostě neposlechnu a neposlechnu a na koncertě se začnu bavit možná až tak po třech pivech - protože přesně k tomu se jejich hudba hodí. Abych ale nehanila něco, co většinu diváků zjevně opravdu bavilo, raději pomlčím.
Playlist: Cathyron, The Stormsons, Winterheart, Windkeepers, Into The Light, Metalavial, Winterhumppa, Call Of Darkness, Kings Will Fall, Dragonriders
Van Canto v každém případě patří mezi nejoriginálnější kapely, které v současnosti brázdí metalovou scénu, navzdory tomu, že většina jejich živých setlistů je stvořená z coverů. Ačkoliv i z vlastní tvorby má šestice muzikantů co nabídnout, bohužel se do toho na pódiu příliš nepouští. Není se na druhou stranu čemu divit, protože přeci jen proflákané pecky od Grave Digger, Sabaton a hlavně od Maidenů si rozjaření fanoušci užívali nejvíce.
Savapip:
Dobře se začíná koncert, když lidi bouří ještě dřív, než vylezete na pódium! A přesně tak to vypadalo těsně před vypuknutím bouře v podání německých zpěváčků. Zabývali jste se někdy otázkou, co by nastalo, kdyby se někdo z členů kapely rozhodl opustit její řady? Van Canto to v Meet Factory předvedli v praxi – klidnou sílu Ikeho, který se díky osobním problémům nemohl koncertu zúčastnit, nahradil ještě nenápadnější kámoš kapely Simon a nějaké zásadnější rozdíly jsem nezaznamenal. Zabývali jste se někdy otázkou, jak by to dopadlo, kdyby Van Canto vsadili pouze na převzaté skladby? Až mi bylo líto toho (odhlédnu-li od faktu, že novinky, nasazené v úvodu koncertu prostě nejsou nacpány tak typickou strhující melodičností a spontánností), že ohlas na výpůjčky byl bouřlivější, než na vlastní věci. Jenže postavte „Wishmaster“ (Nightwish) „Rebellion“ (Grave Digger), Primo Victoria (Sabaton), Fear Of The Dark (Iron Maiden) či „The Bard´s Song“ (Blind Guardian a pro mě jeden z vrcholů večera) proti strohé „Steel Breaker“ (ani když ji Sly oživil alespoň vizuálně prostřednictvím „světácké“ image a ani když jsem předpovídal, že se na ni bude bez problémů pařit) a důvod je jasný.
 Van Canto jsou sympaťáci. Věčně vysmátý Ross, starající se o to, aby diváctvo neuschlo (nějaká ta kapka vody pro přední řady) i aby vidělo (proč by měl být zatažený závěs na boku pódia, když tam taky stojí lidi), nečekaně akční Bastian, který nejenže si zabubnoval, ale odskočil si i od bicích, aby si zazpíval, a dostal i dostatek prostoru pro „rakkatakka – badaboom “ hecování diváctva, čím dál tím víc koukatelnější Inga, upovídaný Stef, jehož proslovy by občas mohly vést až k poklesu nabité atmosféry, ale nestalo se a pochopitelně rtuťovitý a natlakovaný Sly, excelující především v dynamických vypalovačkách typu „Primo Victoria“ (Simon promine, že jej nezmiňuji, bylo znát, že není běžně zařazeným kolečkem do tohoto soukolí). Že jsem nenapsal nic o tom, že Van Canto umí taky zpívat? Ale to je přece samozřejmost! Po vyhecovaném setlistu musel přijít přídavek. Když do kombinace s osvědčeným „Fear Of The Dark“ přihodili Van Canto dokonalého parťáka „If I Die In Battle“, nebylo se čemu divit, že za opravdu monstrózních ovací si Sly hupsnul z pódia do rukou fanoušků a skandování „Van Canto“ a „Rakkatakka“ se neslo sálem ještě hóóóódně dlouho po tom, co kapela definitivně zmizela v zákulisí…
Tady se se Savou shodneme skoro do puntíku. Precizní show, které scházel vlastně jen ten Ikke (nikoliv hlasově, protože jeho zástupce odvedl velmi dobrou práci), ale vedle praštěného Rosse, živelného Slye, totálně cvoklého Bastiana a drobné děvy s velkým hlasem, Ingy, jsem ten jeho nevinný kukuč přeci jen trochu postrádala. A pak bych se pro příště zasadila o větší počet vlastních skladeb... jenže jak to všechno nasumírovat do jednoho setu?
Playlist: Fight For Your Life, Badaboom, Wishmaster, Steel Breaker, Rebellion (The Clans Are Marching), To Sing A Metal Song, The Bard´s Song – In The Forest, To The Mountains, Unholy, Primo Victoria, The Mission/Master Of Puppets, If I Die In Battle, Fear Of The Dark
|
