Když se mluví o zlaté éře Queensrÿche, na tohle album se většinou trochu neprávem zapomíná. Deska je jednoduše méně hitová a více progressivní, než její předchůdce... a místy, pravda, malinko divná. Osobně mám pocit, že by byla mnohem lépe přijata, kdyby vyšla až po „Operation: Mindcrime“. Když ale albu věnujeme svůj čas, vypluje napovrch, nakolik ve skutečnosti předběhlo svoji dobu, kolik nápadů přineslo a jak důležité bylo pro směřování kapely. Faktem ale je, že obstojí samo o sobě a to díky silným skladbám a minimu vycpávek.
Období druhého alba bylo pro kapelu poněkud dvousečné. Stálá sestava a komerční úspěch na jedné straně (s „Rage for Order“ kapela dosáhla na čtyřicáté sedmé místo žebříčku Billboard), na druhé straně nahrávací společnost, která členy na promo fotkách tlačila do glamové image, která s hudbou příliš nekorespondovala, a snaha o propojení větší míry komerčnosti s radikálnějším progovým přístupem. V takové situaci je obdivuhodné udržet si vlastní tvář. Osobně kapelu obdivuji za to, že tyto body se povedly na jedničku. Máme tu samozřejmě komerčnější snahy – ty reprezentuje cover „Gonna Get Close to You“ kanadské popové umělkyně Dalbello, který sice nepatří k těm nejsilnějším věcem na desce, ale mě osobně nijak neuráží.
Opačným pólem jsou pak ty nejprogressivnější kousky. „Neue Regel“, „London“, popřípadě moje extra oblíbená počítačově chladná podivnost „Screaming in Digital“. Všechno nadmíru kvalitní představitelé svého žánru, které sice nejsou takovými hity, jaké by si asi někteří fanoušci představovali, ale bez kterých by zřejmě kapela nikdy nedošla k následující „Operation“. A někde mezi těmito póly hrdě stojí ty opravdové hitovky, samozřejmě v čele s úžasnou úvodní „Walk in the Shadows“. Bez obav bych k ní pak přiřadila kousky „Surgical Strike“, „I Dream in Infrared“ a „Chemical Youth (We Are Rebellion)“. Asi jediná věc, která za zbytkem trochu pokulhává, je nemastná neslaná „I Will Remember“, která je kvalitou na míle vzdálená nejlepším baladám kapely.
Mezi zajímavosti téhle desky rozhodně patří, že mezi demo skladbami byla i jedna s názvem „Rage for Order“, která se nakonec do finálního výběru nedostala. Riff z této písně ovšem kapela používala při koncertech během turné k této desce, aby se nápad později přerodil ve skladbu „Anarchy-X“ na albu „Operation: Mindcrime“. A když jsme u těch zajímavostí, mám jeden osobní postřeh ohledně inspirace, kterou na téhle desce našla jiná kapela, u které byste to možná nečekali. Stačí si poslechnout „Screaming in Digital“ a následně „030366“ od Stratovarius z alba „Fourth Dimension“. To nebude jeden z případů „podobnost čistě náhodná“.
Ačkoli už zde je náznak jakéhosi příběhu, „Rage for Order“ bych jako koncepční album neoznačila. Je tu spíše společné téma technoskepticismu, které texty skladeb pojí. Queensrÿche přišli s experimentálním a mnohem progressivnějším albem v době, kdy byl logickým krokem (a očividně i přáním vydavatelské firmy) spíše drobný příklon k mainstreamu. Ačkoli to posunulo „Rage for Order“ trochu mimo zájem fanoušků a mezi „klasickými“ alby je tak takovou černou ovcí, a ačkoli „The Warning“ a následující dvě placky pořád zůstávají hudebně silnější, pro mě je tahle odvážná, experimentální a stále chytlavá tvář kapely srdcovkou.
|
