Dánsko to nejsou jen Pretty Maids, Mercyful Fate, Mike Tramp a Lars Ulrich. Poslední dobou čím dál větší rozruch na tamní scéně dělá rock n´rollová pětice Supercharger. Přestože tahle kapela rozhodně neobjevuje ve svých písních Ameriku, její hudba je tyglík po okraj nacpaný vysoce oktanovým rock n´rollem po vzoru Motörhead, kam tihle Dánové přimíchali ozvěny skandinávské rock n´rollové scény přelomu tisíciletí, kdy jí kralovali The Hellacopters, Backyard Babies a Gluecifer. O vlivu rozpálené americké ulice samozřejmě ani mluvit nemusíme. Ten je nutností.
Album „Broken Hearts And Fallaparts“ znamená pro Supercharger už třetí zářez od okamžiku, kdy se před osmi lety dali dohromady v dánském hlavním městě Kodani. Ovšem už od samého počátku měli jasno o svém směřování. Debutová deska „Handgrenade Blues“ zúročila jejich dlouhou dřinu po garážích, dvojka „That´s How We Roll“ je už prezentovala jako slušné skladatele a tento trend třetí album jen prohlubuje. Navíc je tahle deska ze všech, které dosud Supercharger vydali, rozhodně nejrozmanitější a nejpřístupnější širšímu publiku.
Pach garáže, kde pot teče po zdech, prostupuje celou desku. Je z ní také cítit všudypřítomný alkoholický odér, ale pozor, Supercharger to nemastí s knedlíkem v kapse jako Alkehol a další české pivní sebranky. Tady se hraje pěkně s flaškou whisky na kytarovém aparátu, která už v polovině desky smutně zeje prázdnotou. Ale i tak z takové „Hung Over In Hamburg“ je cítit atmosféra pěkně rozjeté párty, v „Suzi The Uzi“ zase čpí sex appeal na sto honů. To nemusíme ani zmiňovat „Blood Red Lips“ a „Get What You Deserve“, což jsou v podstatě stadiónové hymny jako vyšité.
Všechny skladby šlapou přesně po vzoru, který před čtyřiceti lety vymysleli AC/DC a kterému o pár let později dali buldočí drajv Motörhead. Supercharger jsou prostě staromilci. Proto nepřekvapí ani využívání foukací harmoniky („Hung Over The Hamburg“) nebo slide kytary (po vzoru Rose Tattoo) ve skladbách jako „Blood Red Lips“ nebo „Yeah Yeah Yeah“.
„Broken Hearts And Fallaparts“ je prostě rock n´roll se vším všudy. Takový, který se s ničím nemaže a dokáže pořádně nakopnout do zubů. Možná by člověka napadla paralela s nedávno vyšlým albem „Disguised Vultures“ od jejich švédských kolegů. Ovšem na rozdíl od nich jsou Supercharger mnohem více uvěřitelnější. Nejde jim tolik o image těch největších frajerů na dvorku, ale sází spíše na muziku. Jejich deska proto baví mnohem více.
|
