Už od debutu „Cherno“ považuji Kypck za jednu z nejoriginálnějších kapel, které se za poslední dobu na scéně ukázaly. Je to proto, že dokáží svou hudbou navodit dusivou atmosféru stalinských gulagů a v neposlední řadě proto, že, ač se jedná o finskou kapelu, zpívají zásadně jen rusky. Obě jejich alba, ať už debut „Cherno“, tak jeho následovník „Nizhe“, vykazovala známky velice kvalitně zahraného doom metalu, kde není zapotřebí žádných elektronických efektů k tomu, aby na vás z jejich poslechu padla stísněná nálada.
Platí to, co platilo u (částečných) předchůdců Kypck, výtečných Sentenced, a to, že když mají chvilku, udělají opravdu skvělé skladby. A na tom nic nemění ani aktuální deska „Imena na stene“, kterou samotná kapela kolem exkytaristy Sentenced Samiho Lopakky označuje za tu, která bude v jejich kariéře hodně důležitá. A po poslechu musím přiznat, že možná mají pravdu. Kapela se stále zuby nehty drží svého osvědčeného postupu, kde dominují brutálně podladěné kytary, které se střídají s akustickými vyhrávkami, jenž dotváří tu pravou železo-betonovou atmosféru.
Pokrok v tvorbě je znát jen v omezených mantinelech debutem vytyčeného směru. V podstatě se dá říci, že Kypck svůj styl jen prohlubují, než aby se jej snažili posunout do jiných vod, což může být trochu škoda, ale pro tak svojskou kapelu, jakou tihle Finové jsou, je to i jistá deviza. Zejména proto, že „Imena na stene“ je rozhodně jejich nejpestřejší deskou.
Už proto, že asi nejsilnější skladba „Deti Birkenau“ se ve své polovině zlomí ze zmučeného tempa do pěkně svižné skladby. Proto, že skladba s podivným názvem „Kak filosofija gubit samootveržennych, beskorystnych bjurokratov“
je jakýmsi industriálním lomozem hraným na kytary a také proto, že závěrečný žalm „Tros, gruzovik i temnyj balkon“ je díky šeptaným mezihrám možná až moc děsuplná.
„Imena na stene“ je pro fanoušky Kypck naprostou nutností, protože s touhle deskou bude každý jejich přívrženec spokojený. Lopakka a spol. si s ní jen potvrdili svoje místo na scéně a mohou dál pracovat na tom, aby tahle jejich černá sibiřská hvězda jen tak nezapadla. „Imena na stene“ je pro to dost tvrdý argument.
|
