V téhle době to v Queensrÿche začínalo být opravdu divoké. Hned po turné „The Art of Live“ dostal padáka dlouholetý manažer kapely Lars Sorensen a na jeho místo nastoupila Tateova dcera Susan, která působila jako jeho asistent od roku 2001. Tate si z toho udělal pěkný rodinný podnik a jeho nadvláda tak byla úplná. V mezidobí stihl Michael Wilton sólo album pod hlavičkou kapely Soulbender a v roce 2004 oznámila kapela, vědoma si své klesající popularity, následovníka legendární „Operation: Mindcrime“. Samozřejmě tím vyvolala pořádný rozruch, který řádně přikrmovala a vyrazila na turné „An Evening with Queensrÿche“, kde zazněly zkrácené verze největších hitů plus kompletní legendární album. Show byla podpořena herci a videem a ke kapele se připojila Pamela Moore, aby znovu vystřihla svoji roli Sister Mary. Kapela také našla nový label – Rhine Entertainment.
Když píšu kapela, myslím vlastně převážně Tatea. Pro hodnocení téhle desky jsou důležitá nová fakta, která spatřila světlo světa po rozkolu v kapele v roce 2012. Producent Jason Slater zveřejnil prohlášení, ve kterém tvrdí, že mimo Tatea a Stonea se na desce nikdo jiný z kapely prakticky nepodílel. Hodně z materiálu bylo ve studiu nahráno najatými muzikanty, protože konflikt mezi zpěvákem a zbytkem členů dosáhl nesnesitelných rozměrů. Bubeník Rockenfield na albu nehrál vůbec a většina kytar byla přehrána bez vědomí Michaela Wiltona. A jako třešnička na dortu, bicí v „I'm American“ jsou pouhé MIDI, které naprogramoval zvukový inženýr Mitch Doran, a která se na albu vůbec neměla objevit. Otázkou je, jestli za takových okolností může vůbec vzniknout dobré album? Dost pravděpodobně ne. Přidejte si k tomu, že většina těhle druhých či třetích „pokračování“ legendárních desek po tolika letech bývá pořádný průšvih... a máte kompletní obrázek.
Myšlenka dokončení neuzavřeného konceptu je možná šlechetná, ale chtělo to trochu víc snahy. Příbeh se odehrává o osmnáct let později, kdy Nikkiho pustí z vězení a on plánuje svou pomstu proti Dr. X. Roli záporáka si tentokrát zazpíval Ronnie James Dio a je potřeba říct, že jeho hlas je to nejlepší, co na téhle desce slyšíme. Takže tu máme plánování pomsty, zmatenost nad vlastním smyslem života, ducha Mary a poněkud podivné rozuzlení, kdy Dr. X zemře a Nikki místo oslavy na radu Mary spáchá sebevraždu, aby se s ní mohl znovu setkat a vzpomínat na jediné krásné časy v jeho životě. To je všechno fajn, ale původnímu konceptu to nesahá ani po kotníky a především – je to úplně zbytečné a plytké. A navíc to vůbec nedrží pohromadě, příběh mi přijde ve výsledku jako takové běhání v kruhu.
Mezi skladbami se dají najít pozitiva. Úvod vlastně nezní vůbec špatně a „I'm American“ v sobě má něco malinko z „Revolution Calling“ – samozřejmě až na ty příšerné naprogramované bicí. První půlka alba je ale docela poslouchatelná. „The Hands“, „Speed of Light“ a „Re-Arrange You“ by s trochou snahy mohly být dobrými skladbami, možná v případě, kdyby celá kapela spolupracovala. Jsou tu ale i dvě písně, které se nebojím označit za velmi dobré. První je jednoznačně „The Chase“. Ronnieho hlas tenhle moment na desce neskutečně prozážil a v kontextu skladba působí jako zářivý diamant. Časem jsem si oblíbila i následující „Murderer?“, protože je příjemně vlezlá a intenzivní. Velkým plusem celé desky jsou hostující hlasy, stejně jako Ronnie i Pamela Moore odvádí skvělou práci – škoda jen, že vedle nich je ještě mnohem víc znát, o kolik z hlasu Tate přišel.
Najít negativa není zrovna práce s lupou. Příšerná sóla, nuda, splácanice stylů, plochost a špatná produkce, ve které je Tateův hlas výrazně tlačen dopředu, což je jenom na škodu, protože už to prostě neutáhl. Celý závěr desky prakticky nestojí za nic. Jsem si skoro jistá, že „One Foot in Hell“ je nejhorší skladba, kterou Queensrÿche do té doby vyplodili. Album absolutně nemá atmosféru a tenhle fakt jenom smutně podtrhují balady. „If I Could Change It All“ se strašně snaží být emocionální, ale vůbec se jí to nedaří. Pořád je ale lepší než závěrečný pokus o atmosférickou věc „All the Promises“. Ne, s takhle příšerným textem to není důstojné zakončení celého příběhu, to je spíš výsměch.
Chápu, že se kapela v téhle době chytala stébla, jak navázat na svoji ztracenou popularitu. Co se týče žebříčků, to se díky té bublině kolem povedlo, jejich album se dostalo na nejvyšší příčku od roku 1997. Ale hudebně – no, řekněme to takhle: Když takhle riskuješ, buď tě to vystřelí do stratosféry popularity, nebo spadneš na čumák z dvakrát větší výšky. A já se pořád můžu jenom divit, že to trvalo ještě celých šest let, než to všechno naplno vybouchlo.
|
