Rok po vydání druhého dílu „Operation: Mindcrime“ měla kapela napilno. Rozhodla se vydat kompilační album největších hitů „Sign of Times“, a ještě na podzim téhož roku desáté řadové album, které se ovšem ukázalo být pouze albem coverů, nikoli vlastní tvorby. Nápad na vyšel ze hry „hádej riff“, kterou během zvukovek hráli kytaristé Wilton a Stone. Kapela se dohodla že každý člen vybere na nahrávku dvě skladby, na které nahrají cover – odtud zřejmě vychází až neskutečná žánrová variabilita prezentovaného materiálu. Pokud kapela za tímto počinem hledala komerční úspěch, nepodařilo se. Po prvním týdnu se prodej desky vyšplhal na ubohých 5 500 kusů.
Zmínila jsem žánrové rozpětí. V tomto případě se jím opravdu nešetří, vezmeme to od klasického roku, přes metal, pop, muzikál, až do opery. Člověk by samozřejmě čekal převážně metalové skladby, ale ty tady zastupuje pouze „Neon Knights“ od Black Sabbath a popravdě, při jejím poslechu je mi Tatea skoro líto, jak moc se u toho zpěvu trápí. Docela jasné pohnutky jsou za volbou Queen, Pink Floyd a The Police, což jsou kapely, které měly na vývoj Queensrÿche vliv. Z těchto tří skladeb pro mě funguje jen „Welcome to the Machine“ a to ještě ne úplně, protože se nemůžu ubránit srovnání s dokonalým provedením na sólovce Arjena Lucassena. Bohužel díky tomu je o to jasnější, že verze Queensrÿche naprosto postrádá atmosféru.
Docela se povedla „Red Rain“ od Petera Gabriela, která v tvrdší verzi zní docela dobře a asi nejlepším momentem desky je skladba „For What It's Worth“, která je chytlavější než cokoli z nové originální tvorby kapely. Skladby samotné jsou samozřejmě kvalitní, ale na tom nemá kapela žádný podíl. Jejich podání bohužel nemá jiskru a nepřináší nic nového, co by starým flákům vdechlo nový život. A plochá produkce zabíjí i tu poslední energii, která v tom mohla být. Většina skladeb je prostě jen otrocky přehraná, případně doplněná ostřejšími kytarami. A to je málo, chybí tomu originální nápady, které by to celé opepřily a hlavně daly podobné nahrávce smysl.
Nemá cenu se o téhle desce moc rozepisovat. Poslouchat se dá, není to úplná hrůza, je to prostě... decentní. A s minimem vynaložené snahy. To mi prostě nestačí k tomu, abych se donutila k častějším poslechům. Vyšší hodnocení si deska jednoduše nezaslouží.
Určitě je potřeba zmínit, že „Take Cover“ byla posední nahrávkou s Mikem Stonem v sestavě. V roce 2009 oznámil, že odchází, oficiálně proto, aby se mohl naplno věnovat svému projektu Speed-X. Později se ale ukázalo, že Tate a jeho dcera ho z kapely vyhodili kvůli údajným „přílišným nárokům“. Toto rozhodnutí padlo bez konzultace s ostatními členy kapely.
|
