V osmdesátých letech byla Tesla hozena do jednoho pytle s Poison, Mötley Crüe, Ratt a dalšími, což jí vyneslo nálepku hair metalové kapely. Jenže tohle zaškatulkování je hodně nepřesné. Tesla nikdy nebyla hair metalovou kapelou, i když své největší úspěchy žala právě v době, kdy byl na vrcholu tento styl. Tesla se nikdy moc nestarala o to, jestli na vlasy dát gel nebo lak a jakou barvou přestříká své kytary. Téhle kapele šlo vždy v první řadě o hudbu a ta byla v jejím podání vždy prvotřídní. První tři desky „Mechanical Resonace“, „The Great Radio Controversy“ a „Psychotic Supper“ se dají dnes považovat už za klasiky amerického hard rocku a fakt, že tuhle kapelu nesmetla ani vlna grunge („Bust A Nut“ ze čtyřiadevadesátého to dotáhla na zlatou desku) svědčí o tom, že Tesla nebyla nikdy módní záležitostí.
Tesla oproti zmiňovaným hair metalovým kapelám vždy využívala vlivu Led Zeppelin, amerického blues a hřmotu Deep Purple. A i když měla vždy mainstreamový nádech, tyto kořeny nikdy nepopírala. Ani v osmdesátých letech, ani když se před deseti lety vrátila s deskou „Into The Now“. Jasně, po návratu už jejich alba nedosahovala žádných závratných úspěchů, byla samozřejmě stále výborná, ale už ne tak nápaditá jako první tři počiny. Nic na tom nemění ani novinka „Simplicity“.
Musím ale zdůraznit, že novinka se mi zdá, že všech postcomebackových alb ta nejvíce hitová (i když takové věci jako „Modern Day Cowboy“, „Love Song“ či „Edison´s Medicine“ tady samozřejmě chybí) a stylově pravděpodobně nejpestřejší. Je tu samozřejmě jejich klasický bluesrockový styl v podobě mohutného otvíráku „MP3“, ale také svižnější skladby, které koketují s myšlenkou na nějaké zajímavé hitparádové umístění jako „Ricochet“, „So Divine“ nebo možná nejlepší „Burnout To Fade“, kde kytarová dvojice Frank Hannon a Dave Rude vyšívají do akustického podnosu podmanivé ornamenty.
I na novince kapela využívá svého velkého potenciálu složit skutečně zapamatovatelnou melodii, čímž se vrací zejména ke svým začátkům, kdy jako supernova explodovala v žebříčku Billboardu.
Ani zpěvák Jeff Keith nepozbyl nic ze svého skřípavého hlasu, což byla vždy jedna z deviz Tesly. O strojově přesné rytmice Brian Wheat a Troy Lucketta se snad ani netřeba bavit.
Tesla v roce 2014 přichystala přesně to, co do ní fanoušci očekávají. Ti jí kvalitu předneseného materiálu oplatili tím, že desku vynesli až na čtyřiadvacáté místo oficiální americké hitparády a jen v prvním týdnu ji v USA rozebrali více než deset tisíc kusů, což je dneska velký úspěch. Prostě po třiceti letech v branži se dá stále říct, že mezi slova kvalita a Tesla se dá stále klást rovnítko.
|
