Doby experimentů jsou pryč. Pionýrská léta metalové hudby se už vyčerpala a doba na začátku nového tisíciletí přála spíše různým comebackům a reunionům. Přání svých fanoušků proto vyslyšeli i Judas Priest, kteří se dvěma deskami, natočenými s Timem „Ripperem“ Owensem, narazili na spíše smíšené reakce a nezájem ze strany fans. Jejich souputníci Iron Maiden už ve svých řadách opět měli ztraceného syna Bruce Dickinsona a proto v roce 2003 dozrál čas i na návrat Roba Halforda do jidášských řad. Návrat to měl být velkolepý. Nejprve se po světě rozběhlo Reunited Summer Tour 2004, na které navázala série koncertů v rámci Ozzfestu, ovšem fanoušci už vyhlíželi spíše novou desku.
Kapela se jí jala prezentovat ve stylu, že tohle je to album, které naváže na „Painkiller“. Toto tvrzení bylo velmi odvážné, až drzé, maje na paměti, co vlastně „Painkiller“ v roce 1990 znamenal, a že sám Halford se duch tohoto alba pokoušel obnovovat na svých sólových albech „Resurrection“ a „Crucible“ a ani tam se mu prostě desku, která by se mohla pyšnit přídomkem „Painkiller II.“ stvořit nepodařilo. Nepodařilo se to ani Judas Priest s comebackovou deskou „Angel Of Retribution“, která vyšla prvního března 2005.
Naděje na druhého „Painkillera“ pohřbil už singl „Revolution“, což je naprosto nevýrazná, dalo by se říct až hloupá věcička , která disponuje nijak zajímavou slokou a naprosto blbým refrénem. I když se jedná o jednu z nejslabších věcí na desce, musím konstatovat, že tentokrát, ač očekávání byla obrovská, dopad desky byl poněkud, ehm… slabý. Je škoda, že Judas Priest vyloženě promrhali příležitost, kdy po nich svět, v souvislosti s Halfordovým návratem, opět lačnil a oni si vybrali jednu ze svých slabých skladatelských chvilek. Únava je znát už z otvíráku „Judas Rising“, který sice stále kloktá pod pokličkou, ale na žádný výbuch, který posluchač očekává, nedojde.
Skladby jako „Deal With The Devil“, „Hellrider“ (rozhodně dvě nejlepší položky na albu), „Demonizer“ nebo klidnější a atmosférická „Worth Fighting For“ jsou dobrými záseky, ovšem v rámci tvorby Judas Priest nijak zásadními a převratnými. Tyhle dobré okamžiky ovšem vyvažují ty horší, mnohem horší. Už jsem tady zmínit „Revolution“, ale mezi dobré kousky nepatří ani tuctová balada „Angel“, naprosto zbytečný předěl „Eulogy“ a především závěrečná třináctiminutová zrůdnost „Lochness“, což považuji už za začátek ztráty soudnosti kapely.
Ne, tohle album se moc nepovedlo. Judas Priest byli sice jiného názoru a vydrželi jej propagovat po celý rok 2005. Fanoušci byli také spokojeni, protože se jim dostalo ppět Metalového boha, i u nich jeho návrat s kvalitou předkládaného nového materiálu trochu hořkl. Tohle byla možná dost dobře poslední příležitost, jak navázat na úspěšnou jízdu z let 1980 až 1990. A ta příležitost nevyšla.
|