Housle a cello nejsou inštrumenty pro metal zcela typické. A právě na nich postavili němečtí Lyriel svoje základy. Parta kolem manželů Thierjungových aktuálně vydala svoje páté (a velice vydařené) album a oslavila i desetiletku na scéně. Jak to s Lyriel bylo je a a snad i bude prozradí zpěvačka Jessica Thierjung.
Myslím, že Lyriel jsou na metalové scéně již nepřehlédnutelný pojem, přesto tě poprosím, abys svojí kapelu představila. Který okamžik vaší historie považuješ za nejdůležitější?
Lyriel vznikli v roce 2003, pochází z Kolína nad Rýnem. Hrajeme písně od citlivých, zasněných balad až po těžké a tvrdé kusy a používáme klasické aranže a folkové elementy. Základní charakteristikou naší kapely je fakt, že na pódiu používáme skutečné housle a cello, nikoliv jejich keyboardovou náhražku. Několik členů naší kapely hrálo v jiné metalové kapele s Oliverem, naším basákem. Brzy poté, co jsme se s Oliverem vzali, rozhodli jsme se, že rozjedeme boční projekt s mým hlasem a připojíme k tomu housle a cello. S violoncellistkou Lindou jsem se seznámila v baru. No, a když z osobních důvodů odešel náš bývalý houslista, nahradil jej Lindin bratr Joon. Kytarista Tim byl náš první zvukař a nahradil našeho původního basáka, když tento opustil kapelu. Bubeník Markus patři do okruhu našich přátel, a když jsme jeli první turné s Elis a Visions Of Atlantis, tak nám vypomáhal na bicí. A když bývalý bubeník odešel, Markus se k Lyriel připojil nastálo.
Aktuálně jste oslavili deset let od vydání vašeho debutového alba „Prisonworld“. Jak sis užila tenhle koncert, byl pro tebe něčím výjimečný? Zároveň jste vydali i EP „10“, věnované tomuto výročí. Co na tomhle albu fanouškům přinášíte?
Byl to speciální večer s pár dobrými přáteli a v davu byla spousta známých fanoušků. A skvělá byla i afterpárty. EP obsahuje šest našich písní z prvních dvou alb a jednu novinku, všechny tyhle skladby jsou nově nahrány.
Využití houslí a zejména cella není v metalu zrovna obvyklé, u vás je to jedno ze základních poznávacích znamení. Jak to vlastně s využitím těchto nástrojů u vás bylo, byla nejdřív myšlenka použijeme tyhle nástroje nebo se to vyvinulo postupně a přirozeně?
Chtěla jsem, aby naše hudba mělo specifický charakter, určitý druh romantiky a folku. Jak jsem již řekla, byl to svým způsobem osud, že jsme se potkali s Lindou a Joonem.
Který okamžik z vaší historie je pro tebe ten nejdůležitější?
Skutečnost, že Lyriel existují již deset let je úžasná. V minulosti se staly nějaké hlouposti, pracovali jsme se špatnými lidmi, ale stále jsme tady. A velkým okamžikem pro kapelu je každé nové album.
Vaše první a zatím poslední album tedy dělí deset let. Co se podle tebe za posledních deset let změnilo u Lyriel a na metalové scéně nejvíc a co naopak je stejné jako na začátku fungování Lyriel?
V první řadě jsme female fronted metal band. Stylově jsme začínali v gotice a středověkém folku, ale v současnosti již hrajeme přímočarý metal s láskou k melodiím a silnými linkami. Ušli jsme dlouhou cestu od našeho prvního alba bez toho, abychom ztratili vlastní kořeny.
Co myslíš, že je nejsilnější stránkou vaší hudby a jak jste spokojeni s tím, jak kritika hodnotí „Skin And Bones“ a jak jste s deskou spokojeni vy sami?
Snažíme se kombinovat silné prvky z našich starších alb s těmi novějšími, a myslím, že to funguje skvěle. Kritika naše nové album hodnotí velice dobře a my jsme s deskou maximálně spokojení.
Můžeš tedy představit vaše nové album, jeho příběh a hudbu?
Písně na „Skin & Bones“ na jedné straně velice snadnou padají do uší, ale zároveň jsou hravé a do detailu propracované. Naše texty jsou zpravidla velice poetické – nejednoznačné a metaforické. Lindu inspirují její životní události, na které potom píše texty, ale snaží se, aby texty nebyly vágní a jednoznačné, aby si v nich lidé mohli najít svůj vlastní výklad.
Kterou skladbu bys doporučila jako nejlepšího reprezentanta pro posluchače?
Myslím si, že „Numbers“ je skladba, která dokonale spojuje veškeré elementy naší hudby. Rock, metal, folk a romantika. Maximum Lyriel v jedné písní.
Název vaší desky „Skin And Bones“ nabízí množství výkladů, co symbolizuje pro tebe?
„Skin & Bones“ spojuje velice tvrdé elementy s měkkými a hravými. Stejně jako kůže a kosti jsou dvě protichůdné struktury, které nemohou existovat jedna bez druhé. A písně na albu odráží tuto myšlenku. To byl inspirující lyrický základ, ze kterého jsme byli schopni vycházet a společně tvořit.
Lyriel jsou takový malý rodinný podnik, manželé Thierjungovi, sourozenci Laukampovi. Myslíš si, že to je výhoda nebo to máte naopak díky těmto rodinným vazbám složitější? S Oliverem máte malého syna. Jak obtížné je pro tebe skloubit roli matky s fungováním v kapele. A přála by sis, aby se tvůj syn věnoval hudbě stejně jako ty?
Je to tak i tak, například tím, že jsme s Ollim rodičové, vždycky musíme organizovat hlídání pro dítě. Ale i tak si myslím, že to má víc výhod. Někdy je to těžké, pokud máme hodně vystoupení a já jsem odloučená od svého syna, ale zatím to udržujeme v poměrně rozumném limitu. Bylo by to skvělé, kdyby můj syn byl hudebník, ale bude záležet na jeho rozhodnutí, jestli se mu to bude líbit.
Jaké jsou nejbližší plány kapely, co od vás můžeme čekat v dohledné době? Je reálné, že se Lyriel někdy představí živě v České republice?
Máme nějaké plány ohledně tour pro letošní rok, ale zatím nic není potvrzené. Také chceme během letošního roku vydat živé DVD. Bylo by fajn vystupovat v České republice a myslím, že se nám to podaří zařídit.
Kolik času a energie investuješ do Lyriel, máš čas věnovat se i něčemu jinému a je pro tebe odezva dostatečně naplňující? Je v současné době možné se prostřednictvím hudby, potažmo prostřednictvím úspěšné kapely v Německu uživit nebo musíš chodit do klasické práce?
Investujeme spoustu času, ale je to tak v pořádku, někteří z nás mají i další vedlejší projekty. Myslím, že jsme dosud nedosáhli na všechny naše cíle, ale pracujeme na tom. Mám čas i na to věnovat se našemu synovi, setkat se s přáteli, občas mrknout na televizi nebo si přečíst knížku. Abychom se hudbou uživili, tomu jsme hodně vzdálení, takže musíme chodit do klasické práce.
A tradiční závěr – je nějaká otázka, na kterou se Tě dosud nikdo z novinářů nezeptal a Ty by sis na ní přála odpovědět? ;-)
Jé, to se omlouvám, ale fakt mě nic nenapadá (smích).
|
