Už takřka třicet let je jméno kapely Tesla synonymem pro hard rock té nejvyšší kvality. I když se jim čas od času podařilo vydat méně výrazné album („Bust A Nut“ ze čtyřiadevadesátého nebo o deset let mladší comebackový bratříček „Into The Now“), nikdy, za celou dobu existence tato kapela neztratila svůj kredit. Proto i od ústředního kytaristy kapely a jednoho z jejich nejpilnějších skladatelů Franka Hannona se nedá očekávat materiál, který by nenesl punc určité kvality. O stylovém zaměření se pak člověk ani bavit nemusí. Protože když člověk něco umí pořádně, byl by hlupák, kdyby se vrhal do něčeho, k čemu za celý život nepřičichl.
Osmačtyřicetiletý Frank Hannon je typickým kytaristou klasické americké školy. Jako dítě sice obdivoval folkové umělce jako Bob Dylan, Wilie Nelson nebo John Denver, ale v době rozmachu hard rocku mu učarovali takoví střelci, jako Keith Richards, Joe Perry, Alvin Lee nebo Jimi Hendrix. V tu chvíli bylo o osudu mladého Hannona rozhodnuto. Když pak v polovině osmdesátých let spolu se zpěvákem Jeffem Keithem založil kapelu Tesla, už byl vyspělým rockovým kytaristou.
Tesla, ač řazena do hairmetalové vlny, nikdy toho neměla s Poison či Warrant moc společného. Vždy mnohem více těžila z blues a víc než na image dbala na skutečnou sílu své hudby. A to, že dodnes neztratila nikdy svou tvář, ji budiž připsáno k dobru. I když teprve před necelým rokem vyšla jejich poslední deska „Simplicity“, Hannon svůj umělecký přetlak ventiluje prostřednictvím sólové novinky, která už je jeho třetím sólovým albem. A dlužno podotknout, že za alby své domovské kapely „World Peace“ v ničem moc nezaostává.
Ano, Hannonova sólovka neklade důraz na hity, jako je tomu v případě Tesly. Jde spíše o oslavu muzikantství, o odhalování kořenů nejlepších amerických rockových tradic. I když vás mohou v první polovině desky trochu zaskočit grungeové vlivy u skladeb „Born Free“, „The Picture“ a zejména u „Electric Chair“, kdy Hannonova kapela zní skoro jako Alice In Chains, klasického hard rocku se vám dostane vrchovatě. Zejména svižnější kousky jako „Lucky 13“ či „New York City“ připomenou trochu Aerosmith, zejména když vezmete v potaz hypotézu, že by v nich šéfoval jen Joe Perry.
Samozřejmě dojde i na lehčí kousky, když titulní „World Peace“ je čistokrevné blues až odněkud od Mississippi a „Down The Road“ zase překvapí až neskrývaným country feelingem. „Break The Silence“ pak jen potrhuje vlivy klasického amerického písničkářství na Hannonovu tvorbu a závěrečné (pokud nepočítáme bonusovou skladbu „Eye Of The Mind“, která je ovšem staršího data) „Requiem“ je psychedelický kousek, který by klidně mohl mít na svědomí libovolný muzikant (samozřejmě příslušných kvalit) z okolí Andyho Warhola v šedesátých letech.
„World Peace“ je proto více rozmanité album, než by se dalo čekat. Jistě, v první řadě je na něm kus muzikantství a až potom je kladen důraz na výsledný efekt, na ksicht. Ale i ten vyšel moc pěkně. Dobře, moc dobře, se tahle deska poslouchá.
|
