Přestože Extreme loni odjeli turné u příležitosti výročí jejich nejslavnějšího alba „Pornograffitti“, faktem zůstává, že na studiové bázi je kapela od poslední desky „Saudades De Rock“ z roku 2008 nečinná a s koncertní aktivitou to také úplně slavné není. Částečnou příčinou je také kapela Hurtsmile, kterou tvoří zpěvák Gary Cherone spolu se svým bratrem Markem. Samozřejmě vinu na omezené činnosti Extreme má i kytarista Nuno Bettencourt, který se natřásá na dlouhých turné vedle popové zpěvačky Rihanny. Ale teď je podstatné, že Hurtsmile mají už venku druhou desku.
To, co před čtyřmi lety vypadalo jako takový bratrský sranda projekt, se, jak to tak vypadá, změnilo v regulérní kapelu. Samozřejmě byla by škoda, kdyby Cherone svůj velký talent (kterého si před lety všiml i Eddie Van Halen a obsadil jej do své kapely jako náhradu za Sammyho Hagara) promarnil jen čekáním, až se Bettencourtovi zachce vrátit se ke své rodné kapele. A ono, když se to vezme z druhé stránky, Hurtsmile nejsou zas o nic moc horší než Extreme. Jasně, že nemají v zádech takový hit jako „More Than Words“, ale hudební dovednosti jim nechybí.
Ono se toho od dob debutu v hudbě Hurtsmile moc nezměnilo. Jedná se opět o kvalitní hard rock, který čerpá ze studnice amerických tradic, ovšem po vzoru Extreme sem tam sjede k funk rocku, jinde zase k punku. I když v některých skladbách jako je „Hello I Must Be Going“ nebo „Big Government“ působí fádní refrény trochu úsměvně a lacině, jinde bratři Cheronovi ukazují, že jsou muzikanty skutečně vysoké školy. To dokazují zejména ve skladbě „Walk Away“, kde si pohrávají s náladami, čímž tak vytvořili nejlepší skladbu celé desky.
Velký potenciál Hurtsmile ovšem leží i v pomalých skladbách. Schopnost napsat dobrou baladu už Cherone ukázal právě světovým hitem „More Than Words“ (její stín bude už navždy ležet nad celou jeho kariérou), ale i méně známými skladbami typu „Song For Love“ či „Hole Haunted“ a tady to jen potvrzuje. Je tu vynikající „I Still Do“ a neméně dobrá „Sing A Song“, což jsou zase ty nejsilnější Cheroneho zbraně. I když „Retrogrenade“ na baladách nestojí, jsou jedněmi z nejsilnějších položek alba.
Tahle deska není oproti bezejmennému debutu žádným velkým skokem kupředu. Působí spíše jako materiál upevňující pozici kapely, která chce být následovníkem Extreme. Ty ještě pohřbívat nemusíme, ale je jasné, že v současnosti mají Hurtsmile větší opodstatnění, než jejich spící předchůdce.
|
