Na rovinu můžu říct, že Stone Temple Pilots jsem nikdy až tak úplně neřadil do první grungeové ligy. Oproti Nirvaně mi vždycky přišli tak nějak obyčejní a Scott Weiland zpěvák, který nikdy neoplýval nijak zvlášť osobitým hlasem. Weiland mi vždycky přišel jako namistrovaný frajírek, pro kterého je důležitější, že bude na titulní straně Rolling Stone nebo Hitparaderu, než jako skutečný srdcař a zpěvák na svém místě. Také jeho obě sólová alba „12 Bar Blues“ a „Happy In Galoshes“ mi přišla průměrná a ani svým účinkováním ve Velvet Revolver si mě příliš nezískal.
Je pravda, že po boku Slashe, Duffa McKagana a Matta Soruma tam byl hodně na očích a že „Contraband“ byla skutečně výborná deska. Weiland sice jako frontman nikdy vyloženě nezklamal, jenže po boku bývalých Gánů postrádal v hlase charisma Axla Rose a dokonce i Mylese Kennedyho (dnešní Slashův zpěvák). Z Velvet Revolver byl kvůli svému nevyzpytatelnému chování (k němuž samozřejmě patří drogy a chlast, což ho několikrát dovedlo za hranice zákona) vypoklonkován a kajícně se vrátil ke Stone Temple Pilots. Tam to dopadlo obdobně a po eponymním albu z roku 2010 na scénu přichází zpěvák Linkin Park Chester Bennington, aby Weilanda vystrnadil z jeho místa.
Weilanda ani další vyhazov nepoložil. Dokonce v tisku vystoupil s prohlášením, že si chce konečně dát svůj život dohromady (což je u člověka, jemuž pomalu táhne na padesátku, nejvyšší čas) a rozjel hned dva projekty. Z Art Of Anarchy, kde působí i kytarista Guns n´Roses Bumblefoot rychle vycouval, když ještě před vydáním debutu oznámil, že rozhodně členem této kapely není a že nazpíval jen právě to debutové album. Zbyli mu tedy The Wildabouts, uváděni trochu narcisticky jako Scott Weiland and The Wildabouts, což je v podstatě kapela složená z neznámých hudebníků.
Weilandova obě sólová alba mi přišla sice možná zajímavě podaná, ale přece jen průměrná a vcelku i obskurní. Možná to bylo dané tím, že většinu věcí si na nich Weiland nahrál sám a se zbytkem mu pomáhali najatí muzikanti. The Wildabouts naopak působí na albu „Blaster“ jako regulérní kapela. Možná to bylo to, co Weilandovi od začátků Stone Temple Pilots chybělo (Velvet Revolver byl přece jen projekt superkhvězd, kde na sebe větší pozornost strhávali Slash a McKagan), protože „Blaster“ zní kupodivu docela svěže, vyrovnaně a pestře.
Duch Stone Temple Pilots (přestože Weiland v této kapely byl pramálo skladatelsky činný) vtrhne do alba mocnou silou v úvodní „Modzilla“, která je prodchnuta skutečným odérem grunge začátku devadesátých let a to zejména ve svém silném refrénu. Dlouho ale ta nostalgie po multiplatinových časech „Core“ a „Purple“ Weilandovi nevydrží. Od dvojky „Way She Moves“ jede deska spíše v kolejích classic rocku, čemuž i odpovídá kytarová práce Jeremyho Browna. A kupodivu, vzhledem k jakési nemodernosti desky, dojde i na hitovější momenty, jako je třeba pilotní singl „White Lightning“, který připomene drogové období desek „Toys In The Attic“ a „Rocks“ od Aerosmith. Následující „Blue Eyes“ si zase pohrává s náladami The Beatles a „Beach Pop“ nemá daleko k punku New York Dolls. A právě toto, s předělávkou T. Rex „20th Century Boy“, jsou momenty, které dělají „Blaster“ pestrou deskou a albem, kterým Scott Weiland i vcelku překvapil. Je poslouchatelné a místy i zapamatovatelné a hlavně už zní jako od normální kapely a ne jako experimenty vyfetované padlé rockové hvězdy.
Jenže, co bude dál, je ve hvězdách. V předvečer vydání alba totiž musel Weiland světu oznámit skličující zprávu, že právě zemřel kytarista Jeremy Brown. Ten Brown, který na „Blaster“ vcelku exceloval a možná tahle deska pro něj mohla znamenat vstup mezi světové muzikanty.
|
