Irští Therapy? byli rozhodně v největším laufu v polovině devadesátých let. Když v roce 1994 vydali své nejstěžejnější dílo „Troublegum“, působili jako nová irská senzace. Smíchali totiž těžké grungeové rytmy, což v té době bylo hodně moderní, se starým punkem a popovými refrény. A skladby jako „Nowhere“, „Isolation“ nebo „Die Laughing“ prostě fungovaly. Byly chytře napsané a nevadily jak grungerům, punkerům, ani překabátěným hairmetalistům, a nebylo proto divu, že to „Troublegum“ dotáhlo až na pátou příčku ostrovního žebříčku. Therapy? pak ale začali experimentovat a následovník „Infernal Love“ (i když se dostal na devátou pozici britské hitparády) už takový dopad neměl ani náhodou.
Začátkem milénia se Therapy? nadobro vrátili zpět do undergroundu a vcelku pravidelně vydávají své novinky. Tu povedenější jako v případě „Crooked Timber“, tu méně povedené, typu „One Cure Fits All“ nebo předposlední „A Brief Crack Of Light“. Proto ani nikoho nepřekvapuje fakt, že v relativní tichosti, bez většího mediálního humbuku, vychází v současnosti další deska „Disquiet“.
Klasik by napsal: „Na irské frontě klid“. Therapy? totiž v případě novinky sázejí na jistotu a vracejí se v čase právě do dob „Nurse“ a zmíněné „Troublegum“. Pryč jsou experimenty z „Infernal Love“ a „Shameless“, zmizely i noisové dozvuky období „Suicide Pact – You First“. V případě novinky by se s nadsázkou dalo až říci, že skládá poctu právě „Troublegum“, alespoň ve své první polovině. Ta je skočná, skladby jako „Tides“ nebo „Fall Behind“ jsou až nakažlivě zpěvné a dávají na srozuměnou fakt, že Therapy? neztratili fortel na složení dobré skladby. I když by se dalo říct, že se jedná o normální punkrockové vypalovačky, umění Therapy? spočívá v naroubování zapamatovatelných refrénů na klasické punkové tempo a svojskou atmosféru skladby.
Forma ale kapele nevydrží po celou stopáž desky. V druhé polovině se totiž materiál začíná kazit a „Vulgar Display Of Powder“ (hezká parafráze na název alba Pantery) a „Words Fail Me“ ztrácejí pevnou půdu pod nohama a působí dojmem nedotaženosti, když pozbyly veškeré hitové aspekty a potácí se jen odnikud nikam. Situaci na konci alba ještě zachraňuje ostrá „Torment Sorrow Misery Strife“, která má opět trochu optimističtější náladu, závěrečná sedmiminutová „Deathstimate“ sice nemá špatný nápad, ale její rozplizlost na takové ploše působí až nepatřičně.
Therapy? tedy letos rozhodně nešokovali. Přinesli prostě další desku do řady. Sama trojice muzikantů je si už asi vědoma, že doby jejich slávy jsou dávno pryč a tak si vydávají desky víceméně pro sebe a okruh věrných. Já mezi ně sice nepatřím, ale určitě nemůžu říct, že by „Disquiet“ byla zbytečná deska. To rozhodně ne, přináší totiž několik příjemných momentů, ke kterým se člověk může čas od času vracet.
|
