Nejočekávanější comeback roku? Zcela bezpochyby. Faith No More jsou totiž jednou z nejzásadnějších kapel přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tehdy vzešli z totálního undergroundu a už svou první deskou způsobili docela poprask. Jednalo se totiž o takřka neidentifikovatelnou hudbu, která měla stejně daleko k čistému hardcoru, thrash metalu i hair metalu. Už na debutovém singl „We Care A Lot“ (někdy tak bývá označováno i debutové album) smíchali hardcorové postupy s funky, alternativním rockem, popem a rapem. Výsledkem byl neurčitý hybrid, který ovšem byl na druhou stranu svou neuchopitelností i přitažlivý.
Skutečný průlom přišel v roce 1989, kdy se ke kapele, po odchodu problematického Chucka Moselyho, připojil zpěvák Mike Patton. Záhy singl „Epic“ ze třetí desky „The Real Thing“ vylétl na špičky hitparád a o senzaci bylo postaráno. Ostrá rapová sloka s melodickým popmetalovým refrénem a závěrečným klavírním finišem působila na fanoušky jako magnet a Faith No More zamířili ze squatů přímo na největší pódia světa. Následující album „Angel Dust“ a turné po boku tehdejší světové kapely číslo 1 Guns n´Roses jim zajistilo ještě větší renomé. Navztekaná deska „King For A Day… Fool For A Lifetime“ je sice ukázala z trochu jiné pozice, ovšem dost možná se jedná o jejich umělecký (ne však komerční) vrchol. Dovětek v podobě slabšího alba „Album Of The Year“ pak jen ukázal, že Faith No More potřebují trochu oddech.
Ten byl ale sakra dlouhý. Problémy s postem kytaristy po odchodu charismatického Jima Martina nakonec vedly k totálnímu rozklížení sestavy, kdy se Mike Patton věnoval svým obskurním projektům Mr. Bungle, Fantomas nebo Tomahawk, basista Billy Gould naplno svému extrémnímu projektu Brujeria, klávesista Roddy Bottum zase indiepopové formaci Imperial Teen a bubeník Mike Bordin se stal vyhledávaným umělcem, který své dovednosti zúročil po boku Ozzyho Osbournea, Jerryho Cantrella (Alice In Chains) či v samotných Black Sabbath.
Ticho bylo až do roku 2009. V tu dobu už snad nikdo nedoufal, že by se Faith No More mohli někdy dát dohromady, natož spolu ještě někdy natočit novou desku. Došlo na pár koncertů a pak zase ticho. Až jako rána z čistého nebe přišlo 2. září 2014, kdy Billy Gould oznámil, že kapela pracuje na nové desce. A akcie Faith No More letěly opět raketovým tempem vzhůru. Uvolněný singl „Motherfucker“ jen čekání trochu zkrátil a netrvalo už dlouho a novinka „Sol Invictus“ je tady. Jaká tedy je?
Popravdě řečeno, nahrávka působí vcelku nepřístupně a pochopíte ji v případě, že znáte celou diskografii kapely. Pokud tomu tak je, nemůže vás vůbec nic překvapit. Dalo by se říci, že „Sol Invictus“ navazuje na poslední, osmnáct let starou „Album Of The Year“, ovšem to tvrzení by bylo mírně zavádějící. Samozřejmě, stylově Faith No More poznáte hned, protože není na světě kapela, která by hrála podobným stylem, ale tito muzikanti jsou natolik zdatní novátoři a styloví ztřeštěnci, že zde slyšíte ozvěny zejména Pattonových projektů. Začíná se ovšem velmi zvolna titulní skladbou, která působí jako plíživá klavírní mantra a vy očekáváte ten výbuch. Přijde, přijde…
Hned s druhou „Superhero“, kterou však už fanoušci znali krátce před vydáním desky. Tahle skladba, vhodně zvolená na singl, má v sobě naprosto všechny atributy tvorby Faith No More. Navztekanou sloku, psycho mezihru, klenutý refrén a závěr v podobě skvěle zakomponovaného klavíru. Že vám to připomíná „Epic“? Ano, schéma je trochu podobné, ale „Superhero“ si žije vlastním životem a je rozhodně nejstěžejnější moment nové desky. Spolu s prvním singlem „Motherfucker“ také tou nejpřístupnější skladbou. Ale o ní až později, protože třetí v pořadí přichází „Sunny Side Up“, trochu pokroucená verze někdejšího hitu „Easy“. Samozřejmě nebyli by to Faith No More, aby po barově blues/funkovém začátku nevpálili posluchači do uší pořádnou dávku šílenství. Další povedený kousek.
"Separation Anxiety“ má mocný úvod, kdy Patton šeptá sloku a vy si připadáte, jako když bloudíte chodbami staré psychiatrické léčebny a ze všech stran slyšíte různé zvuky. Možná je tento moment zvráceným vrcholem desky, jenže pak přijde skotačivější refrén, který v tomto případě nefunguje tak, jak by měl. „Cone Of Shame“ je pak právě z toho druhu skladeb, které spíše odkazují na Pattonovy sólovky, je neuchopitelná, naprosto antikomerční a pro leckoho bude těžko stravitelným kouskem, kterému korunu nasadí stadionový popěvek na konci skladby. Už jste z toho pořádně zmateni?
„Rise Of The Fall“ se houpe na vlnách karibského reggae a trochu smířlivějším způsobem přenáší posluchače k deskám „Angel Dust“ a „King For A Day… Fool For A Lifetime“. „Black Friday“ je další nečekaný (jestli to v případě Faith No More ještě jde) kousek, protože sloka zní jako od Iggyho Popa (však Pattonův hlas má k tomuhle starému psu taky pěkně blízko) a refrén zase exploduje v síle atomové pumy. Pak už přichází „Motherfucker“, která už vyšla koncem minulého roku. Že se bude díky svému takřka soulovému refrénu jednat o největší hit desky, je nasnadě. Tady můžete zaslechnout ozvěny „Midlife Crisis“ nebo „Evidence“. Proto už teď naprostá klasika.
Závěr je opět trochu nečekaný. Kdo by čekal nějaký masivní útok na první dobrou, ten je vedle jak ta jedle. V „Matador“ opět hraje prim Bottumův klavír a skladba zní jako kostelní sbor naprosto vypálených ministrantů, kterým káže pomatený Patton. A závěrečná „From The Dead“ evokuje finiš alba „King For A Day… Fool For A Lifetime“, věci jako „The Last To Know“ nebo „Just A Man“, což hodnotím pozitivně.
Tak a teď nějaké to resumé. To bude na téhle recenzi asi to nejtěžší. Musíme si říct, že „Sol Invictus“ je všechno jiné než přímočaře rocková deska. Tu sice nikdo nečekal, ale myslím, že ani nikdo nečekal, že to bude tak těžký, nepřístupný kus. Rozhodně tohle není deska pro toho, kdo by jí chtěl dát jeden až dva poslechy. To je ztráta času. Za tu dobu do ní neproniknete, ani kdybyste se zbláznili. Je ale fakt, že posléze album roste a vy si na něm najdete momenty, které jste předtím neslyšeli a najednou vás dokáží překvapit. Asi to nebude nejlepší deska Faith No More v jejich nevelké diskografii, ale ostudná také není ani náhodou. Já to zatím vidím tak na tři čtvrtě. Ale zatím… Tady je všechno tak nepředvídatelné, že se může všechno kdykoliv naprosto změnit.
|
