Coal Chamber představovali na přelomu tisíciletí vyloženě trendovou kapelu, která se tehdy chytila tááák moderního nu-metalu a v jednu dobu to vypadalo, že by možná mohla soupeřit i se samotnými Korn. Svůj bezejmenný debut ozdobila zlatem, ovšem i přestože se rázem stali oblíbenci Sharon Osbourne (jakýkoliv Ozzfest v té době si bez nich člověk ani nedokázal představit), šlo to s nimi brzy z kopce a po třetím albu „Dark Days“ to zabalili. Vypadalo to, že už nadobro. Charismatický frontman Dez Fafara si postavil své Devildriver, s nimiž v rámci možností boduje v amerických žebříčcích, ovšem ze stínu svého předchozího působiště (ač nebyl nijak monstrózní) se mu vykročit nepodařilo. A možná i proto jsou Coal Chamber od roku 2011 opět mezi živými a svůj comeback ztvrzují i novou deskou. V pořadí již čtvrtou.
Nu-metal je dnes samozřejmě styl mrtvý, přežitý. S odstupem let se ukazuje, že šlo jen o rychlý záblesk na módním metalovém nebi. Následný pád přežili Korn, Slipknot, Deftones. Byla ovšem řada těch, které skončili v propadlišti dějin a mezi ně kromě takových Orgy či The Union Underground v podstatě patří i Coal Chamber. Jejich doba už dávno pominula, ale jelikož dnes je čas na různé retroaktivity (v případě nu-metalu zatím ovšem jen velmi mírně znatelné), je ten comeback i opodstatněný.
„Rivals“ tedy byla po sérii koncertů i v celku očekávaná deska. Jak vidno z řady vystoupení, fanoušci, které tehdy Coal Chamber měli, na ně nezapomněli a kapela samozřejmě nezapomněla, jak jí to vlastně hrálo. Proto je hudebně, v intencích nu-metalu, všechno v pořádku. Fafara se léty v Devildriver vyzpíval a dnes připomíná mladšího bráchu Roba Zombieho. Právě k tomuto velikánovi industriálního glam metalu totiž hudba dnešních Coal Chamber odkazuje. I když se stále jedná o klasický nu-metal, důraz je, více než kdy v historii kapely, kladen na groove, což je pozitivní zjištění.
Navíc začátek desky funguje nadmíru dobře. Pilotní singl a zároveň úvodní věc desky „I.O.U. Nothing“ má až rock n´rollový feeling, dobrou pěveckou linku, nápaditou elektronickou mezihru a zejména obrovský tah na bránu. Jenže po tom, co představí věci „Bad Blood Between Us“, „Light In The Shadows“ a „Suffer In Silence“ s hostujícím předákem Ministry Alem Jourgensenem, působí první skladba jen jako nadechnutí,. Ve zmíněných třech skladbách se totiž Coal Chamber vybičují skoro až k neuvěřitelným výkonům, až máte pocit, že až teď to jsou ti praví věrozvěsti nu-metalu. Kdyby zde deska skončila, bylo by všechno takřka dokonalé.
Ovšem po zajímavé instrumentálce „Orion“ začne padat řetěz. „Another Nail Ion The Coffin“ nebo titulní „Rivals“ už ne a ne chytit dech a už jen přežvýkávají vyřčené. A to jste teprve v polovině čtrnácti skladbové kolekce a vězte, že situace se pak do konce už nezlepší. Skladby začínají nudit víc a víc a kapela se stává stále neodbytnější. Dochází nápady, a proto na řadu přijde i sebevykrádačka. Druhá polovina alba se proto vleče bez výraznějšího momentu, který by se alespoň přiblížil parádně našláplému začátku.
Není to však promarněná šance. Díky tomu, že má deska skvělý start, Coal Chamber ukázali, že mají právo na existenci. A drobná korektura původního nu-metalu (žádné „Loco“ nečekejte) směrem ke groove metalu a rock n´rollu kapele také prospěla. Uvidíme, zda se dokáže kapela poprat s konkurencí i v nových časech.
|
